Opět je teplo. L. mě tentokrát ani nemusí přemlouvat. Rezignuji a jedu v kraťasech.

Nejedeme moc daleko, ale cítím se v menším bezpečí než předchozí den – prodíráme se totiž velmi hustým provozem po několikaproudých silnicích. Dnes máme v plánu navštívit solný důl ve Věličce (Wieliczka).

Parkujeme v blízkosti vstupu do dolu, za nemalý poplatek. Pán na parkovišti je však velmi ochotný a nabízí nám úschovu přileb. S díky odmítáme a kurtujeme přilby na sedadlo jak jsme zvyklí.

U dolu si stoupám do první fronty, kterou potkáme. L. mezitím vyráží na obhlídku. Ukáže se, že stojím ve špatné frontě a tak jdu frontu vyměnit a stoupám si do davu lidí na prohlídku v polštině. Vělička bohužel náš rodný jazyk nenabízí a příplatek za angličtinu, španělštinu, němčinu nebo francouzštinu je v našem případě zbytečný – tolik jazyk neovládáme a chyběla by nám i odborná slovíčka.

Budova se vstupem do podzemí a pomalu se zkracující fronta v pozdním odpoledni

V hloučku lidí slyším v hojném zastoupení i český jazyk. Optám se pro jistotu několika lidí, zda stojíme správně, bohužel nejsou zrovna moc sympatičtí a něco mi odseknou. Paradoxně si více rozumím s jednou polkou než s krajanem – a to i beze slov – jen díky úsměvům a posunkům.

Pozitivní na tom je skutečnost, že část zástupu stíní v horku plátěná stříška. Další fajn věcí je skutečnost, že v blízkosti jsou čisté bezplatné WC.  Asi po hodině a 3/4 dostáváme na krk konečně zesilovač, pročekáme se až ke kase a do skupiny za námi proklouzne ještě mladá rodina, kterou milý zřízenec nechce rozdělit. U kasy se nakonec domluvíme – bereme turistický okruh a opět čekáme – tentokrát mi to utíká rychle, protože se snažím vybrat u toho nějaké pohlednice.

Ujímá se nás milá průvodkyně, která nám oznámí na kterém kanálu ji naladíme a pak už začíná prohlídka. Opět se utvrzuji v tom, že polsky toho moc nerozumím. Bezpečně v té záplavě slov rozumím slovu „sůl“ a dál se chytnu jen občas. Nakonec mi to ale ani moc nevadí. Přijde mi totiž, že na rozdíl od Osvětimi, tady stačí vše vidět. Porozumíme vtípku průvodkyni – každý máme prý v ceně vstupného kilo soli, které si můžeme nalízat:-D Neodoláme a olíznutým prstem zkoušíme, zda se skutečně jedná o sůl neboť místní není křišťálově bílá, ale šedivá, díky příměsi nerostů -jedná:-D Zatímco nám tato jedna malá ochutnávka stačí, jedno dítě ze skupiny se snaží té soli nalízat asi za nás všechny, jak v každé místnosti zběsile olizuje prst a následně jej vkládá do úst.

V dole se krom komerční prostory nesmí fotografovat. Jedná se o jedno z mála míst, kde je fotografování zpoplatněno. Solný důl ve Věličce je jedním z nejstarších činných v Evropě (v současné době, přestože by se zde stále ještě sůl těžit mohla převládlo turistické využití a těžba je již ukončena). V roce 1976 se důl stal národní kulturní památkou a o dva roky později byl zapsán na seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Solná ložiska mají sílu 300 – 400 metrů, délka ložisek je 4 km a šířka 1,5 km.

Zdejší důl disponoval různými druhy soli, těžilo se v 9 patrech, hloubka dolu dosáhla 327 metrů a celková délka chodeb a komor nás šokovala – 300 km! Navzdory mému očekávání bylo v podzemí překvapivě teplo a  žádné vlhko.

Pozůstatky z důlní činnosti pocházejí z 10. století, stopy činnosti jsou v dole patrné i ze století 12. a 13. Existuje také legenda, která vypráví o blahoslovené Kinze, která prý hodila svůj prsten do dolu v Uhrách, ten byl prý nalezen ve městě Bochnia – které se nachází nedaleko Věličky.

O dobývání soli kamenné jsou písemné zmínky již z roku 1288. První soubor hornických práv byl v Polsku vydán  v roce 1368. Dobývání soli ve Věličce bylo několik století základem královských příjmů. Rozkvět zde těžba zažívala do 17. století, následoval úpadek způsobený špatným hospodařením a švédskými nájezdy. V 1. polovině 19. století zde vznikly solné lázně, od roku 1964 můžete navštívit podzemní sanatorium pro alergiky. První návštěvníci se sem dostali již v roce 1744, kdy zde pro ně vybudovali schodiště. Při prohlídce se podíváte více než 130 m hluboko.

Krom sálů ze soli vyzdobených sochami a obrazy ze stejného materiálu často s náboženskými motivy nebo výjevy z polské historie se můžete dole občerstvit, dojít na toaletu či shlédnout video o historii solných ložisek kousek od našich hranic.

K vidění byly krystaly soli z celého světa.

Díky videu tak víme, že historie dolu se začala psát asi před 13 miliony let, kdy se zde začala usazovat sůl. Protože sůl byla vždy velmi ceněna, začali se zde lidé usazovat již v pravěku. První nálezy soli a její získávání pomocí odpařovaní tu probíhalo asi kolem roku 6 000 před naším letopočtem. Kvalitní sůl sloužila místním zemědělcům jako velmi slušný přivýdělek.

Velké prostory, kde se mohou volně po prohlídce návštěvníci pohybovat nás fascinovaly. Nikdo vás po prohlídce, při které našlapete asi 3,5 km pod zemí, pak již nehlídá ani nežene ven. Nechápu, kam se ty davy lidí vejdou, ale rozhodně se necítíte stísněně ani vám nepřijde, že se kolem vás pohybuje spousta lidí. Potěšil i automat, prostřednictvím nějž si můžete společnou fotografii zaslat na e-mail:-)  Nahoru vás následně vyveze důlní výtah, který jsme v České republice dosud často vídali, ale nikdy jsme neměli možnost se jím svézt. Napadla mě vtipná myšlenka o tom, kterak se Járovi Cimrmanovi v dole hromadili dělníci, když jich dolů vždy muselo více než nahoru:-D Tady nic takového nehrozí, dolů jsme totiž sešlapali pěkně po svých.

V podzemí nechyběl ani model, nebo

možnost nákupu suvenýrů ať již ze soli, nebo z jantaru.

Po výlezu z podzemí se začíná mírně zatahovat. Přesto vyrážíme na obhlídku městečka, které se stalo r. 1970 také městem lázeňským. Městské hradby s 21 baštami, solivar a zámek byly vybudovány krátce poté, co město získalo v roce 1289 městská práva. Při procházce míjíme klasicistní farní kostel sv. Klimenta z roku 1805, na náměstí – Rynek Górny, vidím poprvé naživo nakreslený optický klam na zemi. Při pohledu z vyznačeného místa vypadá prostorově a zobrazuje solný důl.

Dostáváme hlad a tak zavítáme do jedné z místních restaurací. Pirohy jsme ochutnali v Osvětimi a tak si tentokrát objednáváme pizzu. Než si sníme stáhnout se mračna a začne neuvěřitelný liják. Abychom nemuseli do deště, dopíjíme své nápoje velmi pomalu. Všimnu si, že u vedlejšího stolu mají dokonce zaplaceno a také čekají, až přestane pršet. Obsluha je milá a nevyhazuje nikoho, ani když si už nic neobjednáváme. Dokonce jsou natolik chápaví, že se ani nechodí ptát, zda něco dalšího nechceme, protože vidí, že nás tam několik skutečně čeká jen na chvíli, kdy bude po dešti. Zalitujeme, že jsme si nedali přilby k milému pánovi a zhrozíme se, že nám do nich naprší.

Naštěstí se poměrně brzy vybouří a my pokračujeme v prohlídce, dojdeme až k františkánskému klášteru stojícím na mírném návrší na okraji města. Nakoukneme dovnitř, ale odradí nás spousta dětí (poutníků, nebo táborníků) válejících se v kostele po zemi na pláštěnkách v příšerném mokru a na botách natahané trávě.

Pomalu se vracíme k motocyklu, přilby naštěstí tolik nenamokly. Otíráme sedlo a vydáváme se zpět do Krakova. Protože začíná prše, skrýváme navigaci (neboť nepromokavý obal zůstal na pokoji) a jako na potvoru na dvouproudé silnici v jednu chvíli špatně odbočíme a ztrácíme se. Krom toho začíná slušný ceďák. L. začne nervovat. Nejvypjatější situace nastává v okamžiku, kdy se dostaneme na několikaproudou křižovatku, kdy zprava jede stále silný proud vozidel. Automobil před námi tím proudem prokličkuje, ale L. na mě křikne, že tohle nezvládne. Déšť zesiluje. Rozhlédnu se, abych situaci pomohla vyřešit a všimnu si přijíždějící tramvaje. Houknu na L., že musíme jet souběžně s tramvají a díky ní se nám podaří křižovatkou projet. Zastavujeme u benzínky, abychom eliminovali navlhnutí navigace, vkládáme ji do mikrotenové rukavice a nakonec zdárně dorážíme k ubytování. S úlevou se jdeme sušit na pokoj.

Člověk nadává na vedro a nakonec ho nejvíce naštve déšť:-) Každopádně jsme rádi, že jsme se v klidu na pokoj dostali – hlavně, že s sebou vezeme nepromoky, které jsme „samozřejmě“ nechali na pokoji – teď už se tomu smějeme a alespoň máme co vyprávět.