Ráno si přivstanu (prostě se vzbudím a už se mi nedaří usnout). L. spokojeně spí, nechám ho, ostatně bude řídit, tak ať si odpočine. Po nočním ruchu není ve městě ani památky. Ještě ve 4 ráno mě hluk z ulice vzbudil, zatímco teď je v samotném centru ticho a skoro liduprázdno:-)

Nejprve zamířím na poštu. No, ano, je to trochu blbost, posílat pohlednice v den, kdy se vracíme domů, ale nemohu si pomoci:-) Snažím se komunikovat anglicky, ale nakonec se pochopíme tak, že paní mrkne na adresy a na kalkulačce mi ukáže konečnou sumu. Pravda, částka mě trochu zaskočí, nicméně ji vysolím. Cena je ovšem srovnatelná s cenami u nás (při posílání do zahraničí), jen mě to asi trochu zaskočilo, vzhledem k tomu, že Čechy jsou za humny. To z Chorvatska jsem posílala pohlednice laciněji.

Neodolám a proběhnu opětovně všechna místa (moc jich nebylo), která jsme navštívili včera. Je mi trochu smutno, jako pokaždé, když končí dovolená. Na druhou stranu před sebou máme ještě docela velký kus cesty.

Nemohu tak vynechat park (Zielone Ogródki im. Zbigniewa Zakrzewskiego), v blízkosti Fakultní nemocnice, kde se mi moc líbí a sandály, co tu někdo nechal vypadají, jako by patřily jedné se soch.

Park nabízí příjemné posezení i stín.

Jako by si odložila boty, než půjde vyzkoušet vodu.

Cestou míjím i Kościół pw. Św. Franciszka Serafickiego. V porovnání s Bazilikou Matky Boží vypadá poněkud ošuntěleji. Někde jsem se dočetla, že věže byly za války poničené a k jejich obnově došlo teprve nedávno.

Kościół pw. Św. Franciszka Serafickiego

Nemohu minout ani tramvajovou kavárnu. Časně ráno zavřenou. V noci měla větší kouzlo…

Projdu se i parkem Frederika Chopina a přilehlou Jezuitskou kolejí. Nedá mi to a nahlédnu i do farního kostela sv. Stanislava biskupa, který je příkladem barokní architektonické památky nejvyšší hodnoty. Byl stavěn po etapách v letech 1651 – 1725 a dokončován do poloviny 18. století, v té době se bourala část městských hradeb a byl zasypáván hradební příkop.

Farní kostel sv. Stanislava biskupa (Fara Poznańska. Bazylika kolegiacka Matki Bożej Nieustającej Pomocy, św. Marii Magdaleny i św. Stanisława Biskupa)

Proběhnu náměstí a fotím znovu radnici (pokolikáté už?)

No a potom se podívám na hodinky a chvátám k hostelu. Mimochodem, krásně zapadá do zdejší zástavby:-)

Rosemary’s Hostel

Trochu mě poděsí ta červenobílá páska. Ale to se jen dělníci přesunuli s prací o kus dál, dovnitř se bez problémů dostanu. Vyběhnu po schodech, po kterých jsem se včera sotva plazila, do patra. Znovu se pokochám interiérem s citáty z filmů. Je to tu takové příjemně domácké.

Tak tohle jsou schody, které čekají hned za vstupními dveřmi. Včera mi zde s kufrem pomohl milý recepční.

Standardem tu byl fén v koupelně – milé překvapení.

Balíme, a nevěřili byste, jak se nám nechce. Chvíli mě napadá kacířská myšlenka si pobyt prodloužit, ale nic by se tím nevyřešilo – dovolená stejně jednou musí skončit. Naštěstí je L. odpočinutý a pálí mu to – nechá mě pěkně v chládku v přízemí čekat se zavazadly, zatímco se rozhodne dojít pro motorku a přijet s ní před hostel. Po včerejší zkušenosti toto považuji za rozumné a doufám, že nikoho iniciativního nenapadne nás pokutovat. Než L. odejde, pustí se dělníci před hostelem do kopání jámy. Když dorazí, je v ní dělník už celý – a to prosím pěkně máme motorku nedaleko! Tady se opravdu maká! Nutno podotknout, že teplota venku opět raketově roste.

Nakládáme, sice jen 3 kufry, ale občas nám to naše balení dá chvilku práce.

Vyrážíme na cestu, čeká nás něco kolem 400 km domů. A tak postupně ukrajujeme kilometry. Samozřejmě děláme bezpečnostní přestávky.

 Jedna z přestávek.

Udělalo se zase pěkné vedro, na které nadáváme, aby nás několik kilometrů od hranic zastihl déšť – na který samozřejmě nadáváme také. Bohužel mi někde cestou odpadne z přilby držák interkomu (takový plastový oválek), což si pak dost vyčítám. Hlavně vůbec nevím kdy k tomu došlo. Vtipnou historku máme z poslední pumpy na polské straně, kterou navštívíme. Vypadá jako „jezedácká“, ale usoudíme, že jinde už asi nebude možnost utratit poslední zloté a stejně budeme potřebovat natankovat. Překvapí nám, mladík, který nám chce načepovat benzin osobně (což L. znepokojuje, protože kdyby mu někdo škrábl motorku…). L. vysype všechny mince z peněženky, pracně je přepočítá a nakonec je nasype mladíkovi do dlaní a prohlásí: „Tohle všechno tady chceme utratit.“ – česky! Já se zlomím v pase, protože tohle mě opravdu dostalo, ale mladík nehne ani brvou, sám všechny drobné i bankovky přepočítá, chopí se pistole a natankuje nám – bez úhony.

Už jen 268 km a jsme doma.

 Další z přestávek děláme v Trutnově. Na mou žádost. Zatímco L. jde to Lidlu nakoupit nějaké chlazené pití, já vyrážím do obchodu s látkami s předsevzetím, že si toho moc kupovat nebudu. Po cca 45 minutách, kdy jsem čekala, že mě odtamtud přijde L. vynést v zubech se vracím s obr taškou látek a obavami, kam ji jako naložíme. L. mě překvapí (ba přímo šokuje), neboť bez remcání vše nacpe do kufru, můj značně pozdní příchod nekomentuje a můžeme tak pokračovat v cestě domů.

Mimo jiné jsem si tam koupila i zbytky látek, ze kterých vnikly tyto taštičky (o poslední jsem byla obrána před letošními Vánoci).

Po cestě se stavujeme ještě na jídlo v jedné pizzerii. Doporučovat ji ale nebudu, přestože k pizze nemám námitek. Ve vedru, které se udělalo jsme si ale dali každý 2 nealko nápoje a vyšly dráž než jídlo, což mi přijde poněkud zvrácené.

Závěrečné shrnutí:

• místa, která jsme chtěli navštívit jsme měli naplánovaná dopředu, stejně jako ubytování (rezervovali jsme přes booking.com). Rozhodli jsme se, že potřebujeme pevné zázemí, kde je třeba možné se i případně usušit (měli jsme předchozí špatnou zkušenost, kdy jsme zkusili po Čechách cestovat se stanem a neosvědčilo se nám to). Wifi byla všude samozřejmostí.
• krom jednoho ubytování nebyl problém platit všude kartou. Na všech velkých památkách je možné hradit kartou i vstupné. Přesto doporučuji mít s sebou nějakou hotovost.
• Polsko nás neuvěřitelně mile překvapilo. Spousta lidí nám tvrdila, že nemá co nabídnout, opak je pravdou, památek mají spousty a bylo těžké si vybrat. Už při samotném plánování jsme museli dělat dost kompromisů.
• Co se týče potravin, nesetkali jsme se s ničím nízké kvality. Nevím, jak je to možné, ale je to tak (nenakupovali jsme ve velkých řetězcích). Dle složení opravdu např. v Biedronce nekoupíte něco, co má pod 80 % masa. Příjemně nás chuťově překvapily restaurace, ale doporučujeme navštívit zařízení mimo nejfrekventovanější místa (pirohy z motorestu u silnice byly o několik levelů výše než ty v bistru v Osvětimi).
• Ceny benzínu byly srovnatelné jako u nás (navzdory některým hláškám, že se na tom dá výrazně ušetřit).
• Celkem jsme najeli cca – 2630 kilometrů. Dovolená nás vyšla na zhruba stejnou částku, jako dovolená, kterou běžně absolvujeme u nás. Cestovali jsme na jednom motocyklu (Honda Transalp 650), mezi sebou se dorozumíváme interkomy, které máme v přilbách – můžeme si tak povídat skoro celou cestu.
• I přestože jsme se setkali s několika nestandardními situacemi na silnici, musím říci, že se cestovalo docela pohodově (horko nezohledňuji:-D).
• Polsky se opravdu nedorozumím a moc nerozumím (myslím si, že je to tím, že mi chybí druhý slovanský jazyk – třeba ruština). Na druhou stranu, základy angličtiny v ubytovacích zařízeních stačily.
• Na památkách se platí celkem vysoké vstupné. Oproti tomu, na co jsme zvyklí ale často nemusíte vybírat z několika okruhů a památku si projdete celou. Hlavně na ty frekventované, kde jsme byli my, doporučuji vyhradit si opravdu dostatek času a pokud ho nemáte, tak tam snad ani raději nechodit (např. Malbork). Skoro všude je možné bezplatně fotografovat.
• Lidé jsou tu velmi milí, pokud mají pocit, že bloudíte, hned se nabízejí, že vám pomohou, aniž byste je o to požádali.
• Rozhodně bychom se do Polska rádi někdy vrátili
• Chytli jsme dost extrémní počasí – opravdu velká vedra. Na druhou stranu lepší, než kdyby pršelo. Přineslo nám to některé stresové situace, které jsme ve dvou s trochou emocí zvládli.
• Polsko bylo takovou naší předsvatební cestou, kde jsme si ověřili, že ve dvou se to opravdu lépe táhne. O několik týdnů později jsme naše společné soužití „zlegalizovali“ před úřady:-) A pak následoval kolotoč týkající se rekonstrukce atp. což částečně vysvětluje mé psací pauzírování…