Leden 12

Jako skoro každý den se nám nechce vstávat, jako již tradičně. Čeká nás však dost dlouhá cesta k Baltu. Naším cílem je městečko Leba, respektive Slowinský národní park, konkrétně pohyblivé duny.

Cesta je překvapivě pohodová i přes hustý provoz. U Gdaňsku je mi líto, že navzdory původním plánům nám prohlídka města unikne. Nemá smysl se pokoušet stihnout naprosto vše. Právě zde se hlavní komunikace začne ucpávat. L. nadává, že kdo ví, jak dlouho budeme v koloně tvrdnout, ale tentokrát místní řidiči více než překvapí – pohotově se začnou zipovat a se sníženou rychlostí pokračujeme v cestě bez zastavení dál. Přestože je zdejší komunikace několikaproudá, připomíná dálnici a svádí to k „těžké noze na plynu“ je nutné dávat pozor, protože místo sjezdů vás může překvapit semafor! S pobavením také na místních komunikacích mineme dopravní značku Z3 (vodící tabule – takové ty šipky před zatáčkou), neboť takhle mírná zatáčka by v Čechách rozhodně označena nebyla, zde, kde jsou rovné komunikace je však zatáčka pro mnohé místní překvapením a to i mírná. Však také vůz před námi téměř zastaví:-D

Ráno jako malované:-)

Z Leby nás k národnímu parku naštěstí dovedou cedule. Nejsme si totiž jistí, kde je vstup do parku. Najdeme i centrální parkoviště, kde však požadují nehorázné parkovné, jevící se nám jako zlodějna. Proto prubneme druhou variantu a motocykl odstavíme o kus dál u cesty – viděli jsme tak stát několik aut místních. Vzhledem k dlouhé cestě jsme cestovali v motooblečení se všemi kufry, které nyní plně využijeme a převlékneme se do něčeho letního – já sukně a tílka a L. do kraťasů a trika. Nezapomněli jsme naštěstí ani na čepice:-)

Vstup do parku ničím nepřekvapí a je příjemné nestát hodinovou frontu (to však neznamená, že zde nepotkáte živáčka), ale počkat než vstupné uhradí pouze dva lidé před vámi – tomu jsme skoro odvykli:-D Následně se nabízí několik možností – nechat se k dunám odvézt vláčkem, půjčit si kolo nebo jít pěšky. Hlasuji pro příjemnou procházku, nikam nechvátáme, máme celý den (L. mi za to následně vynadá, když se mu cesta zdá nekonečná, nicméně po zvažování jdeme pěšky potom i zpět). Několik kilometrů po asfaltové cestě ničím nepřekvapí a naopak to připomíná parky, které znáte od nás – prostě klasický les, tedy ve zdejším podání smíšený (s převládající borovicí).

Půjdeme pěšky, vždyť je to kousek:-D

Na území parku najdeme tzv. Łebskou kosu, Gardeńsko-Łebskou nížinu, Morenu czołowu s Rowokółem (115 m), nejvyšším vrcholem parku a také celou řadu jezer v čele s Łebsko jezioro a Gardno jezioro.

V prostoru národního parku bylo postupně vyhlášeno 12 přísně chráněných rezervací. Význam celé oblasti jen podtrhuje skutečnost, že v roce 1977 byl park zahrnut organizací UNESCO mezi biosférické rezervace.

V roce 1995 přišel další úspěch, kdy byl park uveden na seznam chráněných území podle Ramsarské smlouvy, která sdružuje národní parky a zvláště významná území s mokřadními společenstvy, která mají mezinárodní význam pro ochranu ptactva.

Není radno vydávat se mimo značenou stezku.

Asi v polovině trasy nelze minout zvláštní technickou památku, kterou představuje tajná základna raket V2, kterou zde vybudovali za druhé světové války Němci. Testovali zde různé prototypy raket V1, V2 a další typy. Aby nedošlo k prozrazení stavby, byl stavitel popraven a pochován na nedalekém hřbitově. Po válce základna údajně sloužila pro testování meteorologických raket. Do muzea se platí extra vstupné. My po chvíli váhání využíváme občerstvení před muzeem, kde si dáváme specialitu, kterou jsme tu již na různých místech viděli – „zapékanku“. Jedná se vlastně o polovinu bagety, na jejímž povrchu jsou ingredience jako na pizze a celé je to zapečené:-)) Jak jsme zjistili, prodává se to i jako zmrazený polotovar (ostatně pizza též).

Zapékanka

Zláká nás i vyšlapaná cesta a tak odbočíme a jdeme nakouknout na molo jezera Lebsko. Voda se nezdá příliš čistá, ale je plná života. Také je možné se zde nechat svézt lodí.

Jezero Lebsko

Vracíme se zpět na cestu a pokračujeme v naší trase. Brzy se zdejší krajina začne radikálně proměňovat. Dorazíme k místu, kde je nutné případné půjčené kolo uložit do stojanu a kde by vás „vyhodil“ vláček. Vlevo od cesty se rozkládá les, vpravo je obrovský písečný val se stromy. Po chvíli stoupání pískem se zouváme a boty neseme. Po vydrápání se na první dunu nám padá čelist. Tohle je zážitek, který v Evropě nemá obdoby a těžko se popisuje. Takhle nějak si představuji poušť na Sahaře a to nemusím do Afriky!

Hrana mezi pouští a lesem je překvapivě ostrá.

Celý proces stále pokračuje a příroda mezi Baltem a jezerem Lebsko je pohlcována pískem.

Historie dun se započala před asi deseti tisíci lety, kdy zcela ustoupil skandinávský ledovec a po něm zůstalo na pobřeží Baltského moře několik morén a bludných kamenů. Následovalo působení pravidelných silných větrů, mořských proudů a vlnobití, které přinášely na poloostrov po léta písek. Tak došlo k vytvoření zátoky, která je od moře oddělená. Oblast se díky působení živlů stále zvětšovala a dnes je dlouhá 35 kilometrů a 1 – 15 kilometrů široká. Krom dun takto vznikla i sladkovodní jezera a proces tvorby stále není ukončen. Duny krom jiného pohltily i osady Słowińców, Boleniec nebo Rabka. Prvně jmenovaná osada dala parku jméno.

Písek kam se podíváš.

V parku bylo postupně popsáno na 260 druhů ptáků, z nichž polovinu tvoří vodní a bažinné druhy. Běžně zde lze zahlédnout racky, labutě, kachny, lysky černé či jespáky. V lesích lze zahlédnout losa, daňka a divočáka, občas lze na pobřeží spatřit tuleně a sviňuchy.

V cestě by šlo podél pláže pokračovat až k městečku Rowy, což však není nic pro nás – nedokázali bychom dojít tam i zpět. Využíváme proto pěkného počasí, uvelebujeme se na pláži, na kterou jsme se přes dunu dostali a užíváme si slunění a koupání. Jediné, co nám trochu kazí idylku je představa dlouhé zpáteční cesty:-D Trochu si nadávám, že jsem nezvolila bližší ubytování, ale následujícího dne za to zase budu ráda. Duny tu jsou i v moři, takže chvíli nedosáhnete a za chvíli si můžete kus od břehu stoupnout. Sbírám nádherné oblázky a maluji si, jak by bylo skvělé najít jantar:-D (naivní představa)

V pozdním odpoledni absolvujeme zpět cestu přes duny a necháme si ujet poslední vláček. Cesta k pokladně a motorce se však jeví kratší, když už jsme ji předtím absolvovali. Přemýšlíme, zda nebudeme mít u motorky pokutový lístek, ale buď parkujeme na místě k tomu určeném, nebo je zdejší policie (která tudy skutečně občas projede) celkem shovívavá. A možná máme prostě štěstí. Převlékáme se zpět do oblečení na cestu, ale než vyjedeme směr Tczew, vydáme se ještě do Leby.

Na promenádě se to hemží krajánky – čeština tu není cizí. Rekreuje se tu však i dost tuzemských turistů. Ke koupi tu jsou různé, převážně kýčovité, suvenýry a nějaké pohlednice. U jednoho ze stánků si objednáváme něco k pití a rybu s hranolky. Přestože stánek nevypadá jako nic extra a přijde k nám žebrat kočka, překvapí nás nůž na ryby, který je nám automaticky podán společně s vidličkou. Myslím, že je to snad poprvé, co jsem se s tím někde setkala.

Když jsem ty krásně opracované oblázky viděla, napadlo mě, že by z nich byly parádní šperky.

Poslední „vláček“ si necháváme ujet a jdeme po svých i zpět.

Večeře:-)

Následuje poměrně dlouhá a vyčerpávající cesta k našemu ubytování, kolem zářícího Gdaňsku. Sprcha, trocha balení – příprava na zítřek, jako obvykle internet – předpověď a hledání informací o dunách a zítřejší cestě. A nakonec blahodárný spánek.