Tak nám to pomalu končí. Ráno vstáváme, balíme věci, loučíme se na recepci a nakládáme motorku. Naše cesta se obrací zpět a vyrážíme směrem domů – do Čech. Čeká nás ještě jedna noc v Polsku. Na ujetí celé trasy za den jsme si netroufli.

Cesta docela pohodově uteče. Děláme několik bezpečnostních přestávek. A také se zastavujeme na oběd a dáváme si asi nejlepší pirohy, co jsme na cestě ochutnali. Je holt rozdíl, objednat si je v hospůdce u silnice nebo v občerstvení na turisticky frekventovaném místě. A jednu nevýhodu náš návrat má – a to zvyšování teploty cestou od moře. Zkrátka se dělá zas pěkné vedro a my se potíme.

Nejlepší pirohy co jsme měli.

Problém nastává v podstatě až v Poznani, kde máme přenocovat. L začíná být docela nervní a může za to horko i dost vysoký provoz, kdy nestíháme na navigaci postřehnout, kterou cestou se dát. A taky nás trochu znervózňují tramvaje, které tu jezdí přes kruhový objezd a do toho ještě semafor, třeba (fakt nekecám, mrkněte zde – odkaz). Abych pravdu řekla, tohle u nás opravdu nepotkáte, takže máme trochu obavy, abychom neudělali nějaký kiks a nezpůsobili dopravní nehodu.

Dalším problémem je to, že jsme objednali ubytování v centru, ale je to tu nějaké rozkopané. L začne být mírně nepříčetný, když asi počtvrté projedeme jednosměrkami aniž bychom dobloudili k našemu hostelu. Nemáme tušení, kde je, resp. zatím jsme kolem neprojeli. Je to asi poprvé, co nás navigace nechá trochu na holičkách. Po značných nadávkách a mém naléhání L zastavuje a já se s mobilem v ruce, vybaveným navigací vydávám na výzvědy. Musí se uznat, že ve městě je větší teplo než na výpadovkách. Zjistím, že hostel není vůbec daleko, horší to je s tím, jak se k němu dostat. Zkoumám změť uliček a dopravního značení a hledám i místo, kde bychom mohli zaparkovat. Hostel bohužel není vybaven parkovištěm. Ubytování bylo docela levné, nicméně nakonec parkujeme na hlídaném parkovišti, které rozdíl v ceně s dražším ubytováním vyrovná. Na druhou stranu je hlídač velmi ochotný, ukazuje ať motorku zaparkujeme tak, aby na ni z boudy vidět, slibuje (sám od sebe!), že na ni dohlédne a jako bonus nabízí, že si u něj můžeme uschovat nějaké věci, třeba přilby. Takže za tohle rozhodně palec nahoru.

Pakliže mi to předtím přišlo k hostelu kousek, teď skutečně trpím, když zpocená, v motooblečení táhnu s sebou jeden kufr z motorky. V duchu si říkám, že jsem jistě nemusela mít v kufru tolik věcí:-D Asi nikdy mi nepřišlo 350 metrů tak daleko, jako dnes. S jazykem na vestě (resp. triku) se doslova doploužím k Rosemary’s Hostelu (který zároveň doporučuji). Je zde nutné zazvonit na recepci, tak zvoníme. Nevím, zda vypadám tak zbědovaně, ale sympatický mladík (asi brigádník), který nám zaběhne otevřít, ode mě automaticky přebírá kufr a po check inu mi jej ochotně a sám od sebe nese až na pokoj, ke kterému nás vede. Sláva, gentlemani nevymřeli! Nejraději bych mu z vděčnosti dala pusu.

Pokoj a zázemí hostelu je velmi příjemné. Na stěnách společných prostor jsou citace z filmů Romana Polanského (a my máme filmy rádi).

V prvním okamžiku se oba s L zhroutíme na lůžka a tak nějak se rozdýcháváme. Následně otevíráme okna a využíváme koupelnu – sprcha umí být opravdu slast. Krom toho je v koupelně automaticky i fén, tudíž neváhám a zkulturňuji se komplet. Je jasné, že z původně plánované prohlídky města zvládneme jen krátkou procházku, vzhledem k pokročilejší hodině – kolem 19 hodin jsme tak nějak schopni fungovat a to jsme se moc dlouho dohromady nedávali.

Na recepci se (anglicky) ptám, kde je pošta. Recepční mi to vysvětlí (jo, vím, posílat pohledy poslední den dovolené je blbost, ale stejně je chci poslat) a shovívavě mě upozorní na skutečnost, že v tuto hodinu budou mít zavřeno (což jsem čekala a spoléhám na ráno). Další náš dotaz se týká toho, kde by se daly koupit nějaké potraviny – ukazuje se, že Biedronka (takový místní COOP, akorát tady mají lepší potraviny a ten koncept asi celkově funguje lépe než u nás) je nedaleko v obchodním centru.

Tohle je prosím pěkně stylová kavárna:-)

Poslední čisté triko, které jsem si pro dnešek vyšetřila je zpocené během chvilky. Teď v létě je Poznaň, stejně jako Krakov (alespoň nám to tak připadalo), živým, pulzujícím městem. V centru jsou plné restaurace, kavárničky i bary. Chvíli zvažujeme večeři v některé z restaurací, ale nakonec se rozhodneme být skromnější (když jsme byli na obědě). Zaujmou mě i výlohy některých obchodů – například obchod pro gentlemany (doutníky, whisky….), případně vinotéka. Jak moc to tu pulzuje zjistíme na hostelu, když následně ještě ve 4 ráno slyšíme v pokoji hluk z ulice (nevýhoda bydlení v centru). Zato kolem osmé ráno je ve městě mrtvo.

Obchod pro gentlemany

Vinotéka – no není to ráj?:-)

Nutno podotknout, že Poznaň pokrývá plochu cca 260 kilometrů čtverečních, je tedy jasné, že naše procházka obsáhne jen okolí hostelu. Dál nemáme šanci, i proto, že jsme po celodenní cestě docela unavení. Poznaň byla historickým hlavním městem Velkopolska. V polovině 9. století byl mezi řekami Warta a  Cybina vznikl knížecí hrad, který byl rozšířen a opevněn za vlády Měška I. a Boleslava Chrabrého v 10. a na počátku 11. století, kdy se stal hlavním sídlem polských vládců. V roce 968 tu bylo založeno biskupství a zahájena stavba katedrály. V 15. – 16. století byla Poznaň jedním z hlavních obchodních středisek v Evropě na tranzitní cestě z východu na západ. Během třicetileté války však město upadlo, v roce 1793 si ji přivlastnili Prusové a v letech 1806 – 1815 se stala spolu s Velkopolskem součástí Varšavského knížectví. Následně se znovu dostala pod pruskou nadvládu a od roku 1830 zde začal sílit proces germanizace. Koncem 19. století pak docházelo k restrikcím proti polským obyvatelům, zrušení polského jazyka na úřadech a ve školách…. V roce 1918 došlo k velkopolskému povstávní a zrušení pruského záboru. Díky tomu se v následujícím roce otevřela univerzita a v následujících letech začalo opět město růst. Během okupace pak bylo město násilně vysidlováno, docházelo k deportacím a masovým popravám. V lednu 1945 bylo město za těžkých pouličních bojů osvobozeno Rudou armádou. Po válce došlo k rychlé obnově města, byla vybudována sídliště, průmyslové závody a došlo k modernizaci dopravního systému.

Po projití centra uleháme a i přes teplo (podkrovní pokoj) a hluk z ulice, usínáme jako nemluvňata.