Ráno se nám nechce moc vstávat. Pomalu balíme a než připevníme kufry na motorku a odemkneme zámek, jsme zpocení jako myši. Čeká nás přes 300 kilometrů do penzionu v blízkosti městečka Tczew. Cesta až na horko probíhá celkem bez problémů. Jak jsem se informovala den předtím emailem, není poblíž Tczewu bohužel žádné koupání. Předem jsme také byli varováni před hlukem – penzion bude hostit svatbu.

Najít penzion nám dá chvíli práci – známe lokalitu, navigace ji najde, ale nemůže vyhledat cestu. Penzion je totiž zcela nový a cesta k němu není v navigaci, neboť je zbudovaná teprve nedávno. Chvíli bloudíme, a když si už skoro zoufáme, objevím u silnice ceduli s ukazatelem zrovna na penzion Villa Leśne Ustronie. Ubytování proběhne bez problémů. Na recepci opět upozorní na svatbu a zároveň mi oznámí, že náš pokoj je nejdále od svatebčanů, abychom nebyli rušeni. Díky tomuto opatření mě následně v noci vzbudí svatebčané, jen když celí rozjaření vyběhnou z penzionu kolem třetí ráno. Okamžitě se však otočím na druhý bok a usnu.

S pokojem i lokalitou jsme velmi spokojení. Penzion je umístěn v lesíku poblíž jezer, která však nejsou vhodná na koupání. Tady, více na severu, není takové teplo jako ve vnitrozemí a tak hned otevíráme okno.

Náš pokoj

L netouží po ničem jiném než po tom si zaplavat a tak si dáváme asi půl hodiny na relaxování. Chvíli se hrabeme v internetu, protože i zde funguje skvěle wifi a za chvíli již míříme do letoviska Sobieszewo nedaleko Gdaňsku, kde plánujeme okusit Polské moře. Vždyť je to jen kousek – asi 50 km. (Vida jak se nám mění představa o vzdálenosti)

Těsně před naším cílem stojíme v koloně. Příčinou je pontonový most v Sobieszewo, který spojuje stejnojmenný ostrov s pevninou a nachází se na hlavní dopravní cestě tj. silnici II/501. Při projíždění lodí svítí před mostem světelné výstražné zařízení, jako u nás na železničním přejezdu. Mohli jsme se tak kochat průjezdem lodí a obdivovat tuto technickou památku. Most je 150 metrů dlouhý, některé zdroje uvádí jeho celkovou délku 180 metrů a označují most za nejdelší pontonový most v Polsku. Nosnost mostu je až úctyhodných 30 tun. Cestu i pláž jsme volili náhodně a tak jsme přejezdem přes most příjemně překvapení.

To co se však děje po přejetí mostu a zahnutí na cestu k pláži se dá popsat jen velmi těžko. Dle množství automobilů, které stojí podél cesty, mám pocit, že si na pláž nedaleko Gdaňsku vyrazilo celé Polsko. A v době našeho příjezdu se všichni chtějí pomalu vracet domů. Zdá se mi, že jsme jediní, kdo jede na pláž. Fascinují mě rozestupy mezi vozidly a vozidly z pláže odjíždějícími – zaparkovaná vozidla tak míjí doslova „zrcátko na zrcátko“. L začíná z dopravního „kolapsu“ (který je zde asi zcela běžný, protože poláky situace nějak nevzrušuje) šílet. Brzy zjistíme, že nejsme jediní, kdo chce na pláž nikoliv z pláže. Anebo se možná auto před námi, které dojedeme, snaží dojet kamsi dozadu a otočit se. L začíná psychicky mírně nezvládat situaci – vozidlo před námi ho ne a ne pustit, protože s motorkou jsme jaksi pohyblivější a tak se mi díky L obohatí slovník o výrazy, které zde nelze publikovat.

Dostáváme se až na jakýsi „kruhák“ – místo, kde je asi za normálních okolností možné otočit vozidlo a vrátit se zpět. Momentálně však fungující jako parkoviště, nikoliv jako točna. Parkujeme, zamykáme a kolem stánků procházíme lesem – což je poněkud matoucí, stále čekám, kdy uvidím moře, až na pláž. Cesta na pláž je zvláštní. Není to jako v letoviscích na jihu. Moře není z dálky vidět, vidíte jej, až když u něj prakticky jste. Mezi pláží a lesem je totiž písečná duna, která výhledu na moře brání. Chodník je zde nejdříve betonový, následně dřevěný. Na konci zouváme boty a fascinovaně hledíme na neskutečně dlouhou pláž, která se nalevo táhne až ke Gdaňsku, který vidíme a napravo tak daleko, jak jen dohlédneme.

Cesta na pláž

Na pláži jsou i toalety, odpadkový koš, převlékárny. Poněkud tu fouká, a aby místní neměli zaváté věci pískem, staví si kolem nich takové malé paravánky. Mám dojem, že jsem poprvé v životě u moře, kde v dáli nevidím žádnou pevninu. Mé dosavadní pobyty v letoviscích byly většinou v různých zátokách či byly v dáli vidět ostrovy. Tady je to jen moře, moře a moře. Fascinující. A v dáli obří lodě plující do přístavu Gdaňsk.

Moře je příjemně chladné, po těch dnech horka je to taková slast, že tam prakticky vběhneme bez nějakého dlouhého osmělování. Zaplaveme si, potom se válíme a poflakujeme na pláži a užíváme si příjemného skoro již podvečera. Následně se osvěžíme ještě jednou. Na rozdíl od jižních moří zde voda není tak slaná.

Převlékneme se v paravánu, který je na pláži a pomalu se vracíme zpět. Nejdeme však hned k motorce, ale rozhodneme se využít jednu z restaurací, které lemují cestu na pláž a najíst se zde. Poměrně dlouho hloubáme nad nabídkou – není zde číšník, ale objednává se u okénka. Nejsme si totiž jistí, co který název znamená a tak zkoušíme i polsko-anglický slovník, ani ten ale nepomůže. Nakonec si každý vybíráme něco jiného a sami jsme zvědaví na chuť i cenu, která byla samozřejmě uvedena za nějakou váhu a netušíme, jak velkou porci dostaneme. Oba totiž volíme rybu – když jsme již u moře:-)

Nápoj si bereme ke stolu hned a mírně nás rozhodí způsob výdeje jídel – jednotlivá jídla jsou totiž hlášena do amplionu (který ještě zhoršuje srozumitelnost mluveného slova) a objednávající si pro ně zajde ke stolu. Rozhodnu se nechat to velkoryse na L., který se nakonec po každém ohlášení a otázkou na mou osobu, zda si myslím, že je to naše jídlo, porozhlédne po okolí. Po nějaké chvíli se nikdo k okénku uvnitř (vybrali jsme si totiž místo na zahrádce) nežene a tak se zvedne a pro jídlo nám dojde.

Obě porce vypadají i chutnají skvěle, takže objednávky rozhodně nelitujeme. Od vody pofukuje chladnější vítr, až skoro lituji, že tentokrát (na rozdíl od všech předchozích výletů) s sebou nemám mikinu. Moje lítost se cestou na motorce v kraťasech a tílečku ještě prohloubí, když náhle a zcela nezvykle v porovnání s předchozími dny klepu kosu – a to doslova. Oproti vnitrozemí je zde blíže k moři, na severu Polska chladněji o téměř 10 stupňů. Neznamená to, že by byla zima, jen je tu přes den příjemných cca 25 stupňů a k večeru se ochlazuje.

Naše ubytovací zařízení se před námi zjeví jako má spása. Mým útrapám však není konec. Sice je tu chladněji a na pokoji příjemně větráme, ale blízkost jezer se promění jedinou nevýhodou – do pokoje se nám dostanou komáři (dosud pro nás zde nevídaný druh živočicha). V noci tak krom spánku pořádáme komárovraždy a okno zavíráme.

Spíme ale po dnešním dni jako zabití, až na drobounké vyrušení svatbou spím jako špalek až do rána.