Původní plán, kterak budeme vstávat brzy po včerejší cestě a noční prohlídce města vzal za své. Vyspáváme:-) To však nemění nic na našich plánech.

Budím se často horkem a ráno to není o moc lepší. Po snídani z vlastních zásob (na pokoji máme dokonce ledničku!) uvažujeme nad cestou. L. je zásadně proti tomu, navlékat se do oblečení na motocykl. Zpočátku protestuji a tvrdím, že já tedy rozhodně v oblečení pojedu, nakonec však podléhám – a to z prostého důvodu – v tričku a kalhotkách se totiž neskutečně potím a vím, že se zvyšujícím se časem to lepší nebude.

Oba tedy usedáme na motorku v kraťasech a tričku. Přiznám, že celou cestu (70 km) si připadám, jako bych seděla na místě spolujezdce nahá, takový je to nezvyk! Samozřejmě se zpočátku nemohu zbavit hrůzných myšlenek, kterak do nás někdo narazí, případně nám podjede kolo a já kloužu po asfaltu a rozdírám svou holou kůži. Chce se mi napsat, že se samozřejmě nic takového nestane – nestalo, nicméně je dobré toto nebrat jako samozřejmost, že:-)

Před 11 hodinou se dostáváme do blízkosti města Osvětim. Na programu máme návštěvu koncentračního tábora Auschwitz. Na příjezdu k muzeu úspěšně míjíme naháněče na parkoviště. Jedna ze slečen v reflexní vestě a dosti krátkých kraťáskách nám prostředníčkem naznačí, co si o našem úhybném manévru myslí… Parkujeme na oficiálním parkovišti před muzeem. Klučina vybírající parkové zkušeně okoukne naši registrační značku a uspokojivě pokývá hlavou, když na ní vidí nápis CZ. Od toho okamžiku mám s angličtinou utrum a domlouváme se spolu česko – polsky. Nechá nás v klidu zaparkovat a následně platíme parkové – standardně se zjevně hradí při odjezdu, ale my poctivci si to raději chceme odbýt hned (alespoň zjistíme, kolik nás to vůbec stojí).

Z kufru vybalíme batoh a jdeme obhlédnout situaci. Zjišťujeme, že dostat se na prohlídku nebude tak snadné, jak jsme si mysleli. Čeká nás totiž obrovská fronta na lístky. Jdu se podívat na začátek, zda vůbec stojíme frontu na lístky – ukazuje se, že stojíme správně, prohlídka v jazyce slovenském je od 13 hodin a je na ní ještě cca 15 míst, v jazyce českém od 14 hodin a míst je volných asi 20. Vracím se na konec a modlím se ať před námi nestojí moc Čechů a Slováků. Jedni bratři ze Slovenska jsou ve frontě hned za námi.

Tam vzááááááádu je kasa.

Asi po hodině pražení se na slunci (a že je vedro už dlouho je vidět všude kolem – zem je vyprahlá, tam co měla být tráva je vyšlapaná hlína a pár šťastlivců hledá útěchu pod několika stromy) se dostáváme do blízkosti kasy, před námi ještě cca 20 osob, na prohlídku ve slovenštině nemáme nárok, jednak je vyprodaná a druhak je už skoro 13 hodin, na prohlídku v češtině si brousíme zuby, ale je už volných pouze 5 míst. K podkladně se dostáváme skoro stejně jako Slováci za námi. V ten okamžik jsou volné poslední 3 lísky. Lítostivě se na mladou dvojici usměji a 2 lísky koupím. Oni se na nás smutně podívají, slušně řeknou, že jsme tam byli dřív a popřejí nám pěknou prohlídku, načež od kasy smutně odchází aniž by si koupili lístek. Je mi jich líto, zvláště, když si mladík nadává, že blbec nešel hned do fronty, ale ještě tam a tam. Tak líto, že bych jim naše lupeny přenechala mi jich ale zase není.

Do začátku prohlídky nám zbývá ještě něco málo přes hodinu a proto se rozhodneme vyrazit na nějaké jídlo. Hned za rohem je restaurace. Dáváme si pivo (to místní mi přijde silnější než naše, už v Krakově jsem měla včera večer po plechovce piva povznesenou náladu) a pirohy – chtěli jsme něco polského, přesto objednáváme mix – tj. i ruské. Takže máme pirohy s masem, zelím a sýrem.

Nad jídlem se neubráním myšlenkám, že si debužíruji kousek od místa, kde miliony lidí umíraly hladem. Svěřuji se s tím L, který posmutněle pokývá hlavou a dodá, že snad díky této zkušenosti lidstva se již nic podobného opakovat nebude. Kéž by!

Na další úvahy není čas, blíží se totiž okamžik začátku naší prohlídky. Na prohlídku není možné vzít si klasický batoh, můžete jej odložit v šatnách. Trochu nás toto rozhodí, L. odnáší batoh do kufru motorky. Krom fotoaparátu si tedy nebereme nic, což je chyba i když to nakonec zvládneme bez problémů. V tom vedru jsme měli do ruky vzít alespoň lahev s vodou.

V jakémsi předsálí samotné prohlídky se shromažďuje naše česká skupina. Dostáváme „vysílačku“ resp. zesilovač a sluchátka. Průvodkyně nám oznamuje, na jakém kanálu bude vysílat. Díky zesilovači ji všichni bezvadně slyšíme i když stojíme daleko nebo ve vedlejší místnosti. Navíc zpětně oceňuji ještě další výhody zesilovače – průvodci nemusí křičet, může se tak potkat i více skupin a přesto slyšíte krásně prohlídku ve svém rodném jazyce. Další věcí je to, že Auschwitz je v podstatě velkým pietním místem a hlasité překřikování průvodců by pietě neodpovídalo. Poprvé se tak krátce zamýšlím také nad tím, že organizace prohlídek je tu skvělá. Zdejší koncentrační tábor navštíví přes milion a půl návštěvníků za rok  – která památka u nás se může takovouto návštěvností pochlubit? A zároveň jako osoba, která prohlídku absolvovala musím říci – za celou prohlídku (trvala něco málo přes 3 hodiny) jsem neměla pocit, že by nás průvodkyně honila, naopak, nechápu jak je to možné, ale vše jsme si mohli v klidu prohlédnout nebo se zeptat. A přitom po celou dobu proudili do areálu další a další návštěvníci.

Paní v černých šatech s mikrofonem a lahví v ruce = naše průvodkyně.

Na úvod obdržíme pár instrukcí o tom, jak prohlídka bude probíhat. Příjemným překvapením je také to, že se v celém areálu až na pár výjimek, na které jsme během prohlídky upozorněni může bezplatně fotografovat. Také jsme informováni o tom, že naše prohlídka bude o něco kratší (cca o 20 minut) než běžná prohlídka. Dochází k tomu z bezpečnostních důvodů – v důsledku horka v posledních několika dnech návštěvníci při prohlídkách kolabovali.

Koncentrační tábor Auschwitz byl založen Němci v dubnu roku 1940. První transport sem přijel téhož roku.

Do tábora vstupujeme branou s nápisem Arbeit macht frei, kterou známe již třeba z Terezína.

 Cihlové domky vypadají téměř idylicky, překvapuje mě dost zeleně. Nebýt kolem pletivo s ostnatým drátem, připomínaly by mi cihlové domky podobné domy na pobřeží Francie. Po prvních pár krocích se mi tak jen velmi těžko představují všechny hrůzy, které se zde udály. To se však během prohlídky značně mění.

Postupně procházíme několika domy. Ke všemu je nám poskytován patřičný výklad. A musím říci, že výklad dělá opravdu hodně. Pokud se sem tedy chystáte, tak rozhodně doporučuji nešetřit, rozhodně se vyplatí připlatit si za prohlídku v rodném jazyce, zvláště pokud si v jiném jazyce nejste jistí v kramflecích. Zpětně mohu říci, že kvalitní a velmi procítěný výklad (průvodkyně místy budila dojem, že se sama rozpláče a rozhodně to nevypadalo jako hrané) byl nakonec tím nejdůležitějším. A právě díky tomu na nás toto místo udělalo takový dojem!

 Transporty vozily lidi do koncentračního tábora Auschwitz prakticky z celé Evropy.

Tábor se skládal ze 3 částí, Auschwitz I (část, ve které se momentálně nacházíme), od roku 1942 přibyla Březinka – Auschwitz II Birkenau a třetí částí bylo Auschwitz III Monovitz – ze které v současné době nezbylo prakticky nic. Ke konci války zaujímal tábor plochu kolem neuvěřitelných 40 km2. Jednalo se o největší koncentrační tábor na okupovaném území, kde byly realizovány plány na vyhlazení celých národů, především Poláků a Židů.

3 části koncentračního tábora

Původně byl Auschwitz nevelký koncentrační tábor, proto se mi i domky zdály zpočátku celkem mírumilovné. Na začátku tohoto „projektu“ si vedli Němci evidenci všech, kteří sem byli přiváženi. Postupem času přestala kapacita tábora stačit, proto byly vybudovány další dvě části tábora. Z lidí se postupem času stala pouhá čísla, neboť často byl určen celý transport přímo k likvidaci.

Karty osob z dob, kdy lidé ještě nebyli pouhými čísly.

Expozice obsahuje i dobové fotografie. Byly pořízeny pravděpodobně v počátcích tábora (množství fotografií i s popisky si můžete prohlédnout v Auschwitz albumu, na který nás upozornila průvodkyně – k nahlédnutí zde – odkaz), tato informace je odvozována ze skutečnosti, že lidé na fotografiích vypadají poměrně vitálně a zdravě. Jedná se tak pravděpodobně o Poláky. V případě, že by se jednalo o transporty, kterými sem byly voženi lidé i z obrovských vzdáleností, vypadali by pravděpodobně velmi unaveně, zničeně, měli by pomačkané oblečení apod.

Panely s dobovými fotografiemi.

V jedné z místností se nachází model plynové komory. Z popisu utrpení lidí od průvodkyně i projevu lidskosti některých dozorců, případně těch vězňů, kteří v plynových komorách pracovali je mi smutno a zároveň skoro nevolno. Cyklon B – plyn (mimochodem, stále se vyrábí i když pod jiným obchodním názvem, v našem středočeském Kolíně), kterým byli v komorách lidé usmrcováni, působí jinak za vyšších a nižších teplot. Za vyšších teplot byla smrt rychlejší a tudíž milosrdnější. Za nižších teplot ti, co byli vzadu umírali i několik hodin. Rada zraněným od vězňů, kteří je do komory museli odnést zněla – „Až to začne, poženou se všichni ke dveřím. Ty ne, zůstaň u středového sloupu a snaž se tam vydržet.“ Smrt pak přišla milosrdně rychle.

Model plynové komory a spaloven…

V každé z místností se dozvídáme srdcervoucí příběh některého z transportovaných lidí. Ačkoliv z venku domy vypadají mírumilovně, brzy cítím téměř nevolnost z pobytu uvnitř nich. A to jsme teprve v tom „lepším“ táboře.

Originální plechovky od cyklonu B, zavazadla, nádobí, boty, kartáče, brýle i protézy transportovaných.

Procházíme i kolem budovy „Chirurgie“ – budovy, kde doktor Mengele prováděl své pokusy. Dodnes se spekuluje, zda lze údaje z jeho pokusů využívat v současné vědě (nejen medicíně). Nikdo nikdy krom něj např. nezkoušel, kolik, popř. jak dlouho vydrží člověk v ledové vodě. Průvodkyně také vypráví příběh o matkách novorozenců, na kterých byly vykonávány pokusy. Jedna z nich byla přivázána k lůžku a musela sledovat, jak její dítě umírá – Mengele sledoval, jak dlouho vydrží novorozenec naživu bez jídla. Druhé bylo operativně znemožněno kojení a své dítě raději uškrtila, než aby se dívala na jeho pomalou smrt…

Pokračujeme kolem popraviště. Další zastávkou je také místo „soudu“ reps. zde byly vězněným pouze čteny rozsudky, o nějakém soudním řízení nelze mluvit. Na každého byly max. 2 minuty. Rozsudky byly pak vykonávány přímo ve dvoře – lidé zde byly stříleni. Ve vedlejší budově jsou okna zatemněná resp. zatlučená, aby lide nemohli vidět, co se tam děje. V budově „soudu“ kde bylo i vězení žádné zatemnění nebylo. Protější budova je vyšší, takže vězni tam mohli vidět, co se na dvoře děje. Není tak pochyb o tom, že mnozí věděli, že je jen malá šance na přežití.

Proč se nevzbouřili? Nabízí se otázka. Odpověď´ je jednoduchá a zároveň složitá. Po dlouhé cestě transportem (např. z Maďarska) byli všichni, kteří transport přežili velmi unavení. Jakýkoliv příslib lůžka, toalety nebo sprchy se jim jevil jako ráj.  Navíc ti, co se kdy pokusili uprchnout a nepodařilo se jim to, nebyly zabit, místo nich však byly z každého domu vybrány dvě osoby, které byly popraveny. Osoba, která se pak pokusila o útěk musela s žít s vědomím, že tito lidé zemřeli kvůli ní. Po čase byly příděly potravin malé a na vzbouření nebylo příliš sil. Přístup věznitelů k vězňům byl psychologicky velmi dobře propracovaný…

První část prohlídky – prohlídky tábora Auschwitz I končíme u zrekonstruovaných spalovacích pecí. Původně zde byly, ale protože hned vedle byly budovy, kde byly ubytováni důstojníci s rodinami, kterým vadil hluk a nevábná vůně, byly pece přesunuty do tábora Auschwitz II Birkenau a tyto pece přestavěny na kotelny, odkud byly budovy důstojníků vytápěny.

Tuto část prohlídky končíme. Je mi slabo a rozhodně to není jen horkem a nedostatkem tekutin. Prohlídka trvala přes dvě hodiny a bylo nám řečeno mnohem více informací a hrůz, než jsem zde uvedla. U východu odevzdáváme zesilovače se sluchátky. S průvodkyní se domluváme na přestávce 20 minut, následně máme sraz u autobusové zastávky. Autobus je v ceně vstupného a má nás zavést do části Auschwitz II Birkenau. Využíváme tuto pauzu a zakupujeme si chlazenou vodu, abychom se osvěžili. Příliš mnoho slov si s L. za těch 20 minut neřekneme. Prohlídka v nás rezonuje a každý v hlavě přemítáme o zde prožitých hrůzách.

Po 20 minutách se naše skupina nalodí do autobusu, který nás vezme o 3 km dál. Vstupní brána do Birkenau je notorický známým výjevem. Přesto naživo působí zcela jinak.

Podmínky v této části tábora byly mnohem krutější než v Auschwitz I. Těžko si něco takového představit. Z domků toho příliš nezbylo, neměly základy ani vybetonované podlahy. Na pryčnách spalo vždy 5 lidí a to i dole na hlíně. V domcích se mohlo topit, ale nebylo čím. Denně dozorci nacházeli u dveří několik mrtvol. Lidé umírali na vyčerpání, hlad i nemoci. Nebylo jak se zahřát, nebylo kam utéct. Pobyt v této části tábora znamenal prakticky smrt.

Prohlídku začínáme u originálního vagonu ve kterém sem vozily transporty vězně. Ve vagonu se tísnilo více než 30 lidí. Představa, že jsme všichni ze skupiny uzavřeni v tomto malém prostoru, nahečmáni a v tom vedru, které dnes panuje cestujeme několik dnů nebo týdnů je otřesná. Na vagonu se nachází též „boudička“ – přístřešek pro příslušníka SS – to v případě, že by se někdo pokusil o útěk, aby jej mohl zastřelit. Bezděky se mi vybaví scéna z filmu Schindlerův seznam, kde Schindler vymůže na příslušnících SS aby ve vedru rozpálené vagony pokropili vodou…

Zoufalé matky vyhazovaly z vagonu pomocí uvolněných prken své děti. Pokud nebylo dítě zastřeleno, mělo jen velmi malou šanci na přežití, neboť rodina/člověk/lidé kteří by se ho ujali riskovaly život nejen svůj, ale i svých blízkých.

Zapomeňte na splachovací záchody z Auschwitz I. Za koupelnu sloužila místnost s korytem na vodu, do které však byly vězni vpouštěni jen jednou týdně. Díky špatným hygienickým podmínkám se snáze dařilo nemocem. Zmizela i stlučená dřevěná lůžka. Představa, že někdo takhle dokázal žít i několik měsíců, ba co víc, že dokázal přežít mi při prohlídce připadala neuvěřitelná.

V táborové evidenci bylo asi 405 tisíc jmen. Většina lidí však šla rovnou z transportu do plynových komor. Mnozí umírali v důsledku nevolnické práce, hladu, bití, nelidských podmínek a mučení. Pět krematorií tu denně pálilo 10 tisíc mrtvých, část z nich byla spalována na hranicích. Celkem zde zahynulo asi 4 miliony lidí 28 národností.

Němci před útěkem vyhodili do povětří vyhlazovací zařízení aby zahladili stopy. V roce 1947 zde bylo založeno Státní muzeum jako Památník mučednictví. Na seznam světového kulturního dědictví UNESCO byl tábor zapsán v roce 1979.

Cestou do Krakova mlčíme. Celý večer pak trávíme tím, že na chytrých telefonech googlíme – vyhledáváme si další informace o holocaustu, prohlížíme si Auschwitz album a tak vůbec. Prostě nasáváme informace, vyměňujeme si poznatky a dojmy, poslíme si odkazy… Myslím, že to je účel muzeí – touha po vědění, obohacování se, poučení se z minulosti. Nikdy nás žádná prohlídka nezasáhla tak jako tato – díky průvodkyni a samozřejmě kvůli hrůznému osudu jinak idylického místa. Mimochodem, pokud jste učitelem dějepisu – doporučuji Auschwitz album využít při výuce.

Poznámka na závěr: Úmyslně všude píši Auschwitz, nikoliv Osvětim. Osvětim je totiž název polského městečka, kdežto Auschwitz je název koncentračního tábora, který založili Němci za II. světové války. Nerada bych tyto dva pojmy zaměňovala, neboť Osvětim nemůže za to, že v její blízkosti vznikl koncentrační tábor – Auschwitz I, Auschwitz II – Birkenau a Auschwitz III – Monovitz.