Naplánovat letošní dovolenou byla opět poněkud fuška. Nápad přišel poměrně brzy, ale dalo mi trochu zabrat přemluvit přítele (což se nakonec podařilo), aby došlo i k jeho faktické realizaci.

Jak již název článku napovídá, letošní dovolená byla naplánovaná na motocyklu. Přestože přítel na motorce jezdí velmi rád, k dovolené byl poněkud skeptický. Důvod byl prostý – už jednou jsme si podobnou dovolenou vyzkoušeli a nedopadlo to zrovna nejlépe. Tenkrát jsme vezli i stan a nezbytné věci na přespávání. Cestovali jsme pouze po rodné hroudě a asi 3. den jsme zmokli, já dostala horečku, že jsem se sotva jako spolujezdec držela na motorce a valili jsme domů. Tak přesně takto jsme letos dopadnout nechtěli.

Usoudili jsme, že na stan jsme už trochu staří, navíc po předchozí zkušenosti jsme věděli, že ve stanu se v případě zmoknutí věci prostě neusuší. A tak padlo rozhodnutí na to, že si ubytování zajistíme pěkně z domu dopředu a vytvoříme si tak záchytné body.

Zemi, do které jsme vycestovali jsem vybrala já. Původní plán Německo vzhledem ke zvyšujícímu se kurzu eura jsem zamítla v samém zárodku a nakonec mě jednoznačně zlákalo Polsko – cenově dostupné, domluvíme se – alespoň v rámci možností, kdyby něco, tak to není tak daleko apod.

Tipů, kam se v Polsku podívat se našlo překvapivě mnoho – nalezla jsem 32 míst, kam by stálo za to se zajet podívat (a mohla jsem ještě pokračovat, nicméně bylo jasné, že i tak je má vize přehnaná). Kliknutím na mapu se můžete podívat na vytipovaná místa.

Nakonec přítel souhlasil, očesali jsme program tak, aby to bylo reálné. Celou jednu sobotu jsme hledali ubytování (to co jsem si uložila, už bylo fuč), vše zarezervovali a o týden později jsme byli schopni vyrazit.

Týden před odjezdem jsme vyhledávali ještě různé potřebné informace. Poněkud nás vyděsila zpráva na webu ministerstva zahraničí varující před krádežemi na turisticky oblíbených místech a také před polskými řidiči. Pročetli jsme také pár cestopisů, které nás naopak trochu uklidnily, že to taková hrůza nebude.

3. 8. 2015 dopoledne jsme na motorku zacvakli kufry a vyrazili směr naše první štace – Krakov. Vzadu na kufru jsme vezli nezbytné nepromoky – kdyby náhodou pršelo. Namísto deště venkovní teplota stoupá a my se brzy v motorkářském oblečení neskutečně potíme. Navíc nás hned na Vysočině rozčílí špatně značená objížďka, kdy nemáme tušení jak je dlouhá a kudy vede – to nám to pěkně začíná.

Po poledni zastavujeme (nikoliv poprvé) abychom poobědvali. Děje se tak u benzinové pumpy, kde však není ani trocha stínu. Pojídáme řízek s chlebem, kterým jsme vybaveni a skoro se zlobíme na letní počasí, protože u lavičky se stolkem se smažíme jak na pánvičce. Brzy tedy sedáme na motorku a pokračujeme v cestě. Další zastávku děláme před Ostravou u motorestu kde si zakupujeme točenou Kofolu, abychom trochu napojili vyprahlá těla.

Následně pomalu najíždíme na dálnici D1, která se záhy mění na A1. Díky Schengenu přejezd hranic téměř nepostřehneme, ale rozdíl cítím. Silnice je najednou nějaká jiná, obydlí kolem cesty nevidíme a provoz je řídký. Za hranicemi stavíme na benzínce, kde L. kupuje 1,5 litrovou lahev chlazené minerálky, kterou skoro celou vypijeme hned na místě.

Při výjezdu z benzinky na dálnici nás čeká první kulturní (?) šok. Málem do nás z dálnice nacouvá automobil. L. zatroubí a paní naštěstí zastavuje. Klepeme si na čelo, ale výrazně se nám uleví – přeci jen motorka zpátečku nemá, nevyhnuli bychom se. V duchu si říkám, že nám to tedy pěkně začíná. Naštěstí se nic nestalo. Vozidlo objedeme a paní si vesele zacouvá až k benzince přímo z dálnice (!). Tak zažili jsme na našich cestách již mnohé, ale couvání na dálnici zatím prvně. Uvědomujeme si, že na polské řidiče si budeme muset dávat opravdu pozor.

V podvečer se dostáváme do Krakova, naší první destinace, kde máme zajištěné ubytování. Cestou přicházíme ještě na jeden fakt, který jsme se sice dočetli, nicméně v realitě vše vypadá trochu jinak, než jen na papíře. Tím faktem je nedodržování rychlosti. Například rychlost v obci je u nás stejně jako u nich 50 km/h (tedy od 5 do 23 hodin, mimo tento čas je možné jet 60 km/h). Pokud se ale pokusíte tuto rychlost dodržovat, začnou vás předjíždět i kamiony a stanete se v podstatě potencionálně nebezpeční. Takže toto omezení se prostě v praxi dodržovat nedá. Obecně se zde jezdí tak, abyste byli schopni včas zastavit. Není se čemu divit, že počet dopravních nehod v Polsku je značný. Na druhou stranu jsou Poláci za volantem docela kliďasi a jen tak něco je nerozhodí. Troubí opravdu jen velmi zřídka.

V Krakově se ubytováváme v Hostelu Krakowiak, ke kterému nás celkem bez obtíží dovede navigace. Hlásíme se na recepci, kde umí anglicky možná hůře než já, ale celkem si rozumíme:-) Obdržíme parkovací kartu i kartu ubytovaného a valíme zamknout motorku a vynést si kufry na pokoj. Moje první kroky vedou do sprchy. Následně se převlékáme a vyrážíme obhlédnout noční město.

 Krakov býval hlavním městem Polska, nyní je hlavním městem vojvodství. Rozkládá se po obou březích Visly, žije v něm 3/4 milionu obyvatel (přímo ve městě, bez obyvatel v okolních obcích). Je to druhé nejznámější centrum turistiky v Polsku, naleznete zde kolem 3 000 památkových objektů, z toho 10 mezinárodního významu. Staré Město s Wawelem a čtvrtí Stradom je zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Procházíme ulicí kolem univerzity, kde studenti zrekonstruovali parní lokomotivu, u níž se zastavujeme a obdivujeme ji.

 Krakov mi učarovává od prvních okamžiků, nasávám atmosféru velkoměsta. Všude je překvapivě čisto, i v postranních uličkách. Nepotkáváme žádné bezdomovce a překvapením je pro nás otevírací doba obchodů s potravinami – po 21 hodině si v klidu nakupujeme v malém obchůdku snídani na druhý den. Jak záhy zjistíme, není to tím, že Krakov je velké město, takhle mají obchůdky v Polsku otevřeno běžně.

Ještě než dojdeme na Rynek Główny, jsem lapena a okouzlena. Na náměstí pak podléhám a Krakov se stává mou srdeční záležitostí – kousek od našich hranic objevuji něco, co od nás moc neznám. Rynek Główny, doslova pulzuje životem, a to je kolem 22 hodiny. Zatímco v Praze bych se touhle dobou někde na Václaváku skoro bála – že mě okradou, budou nabízet drogy, nebo budu vystavena útoku různých ožralů a žebráků, tady se prochází rodiny s malými dětmi, lidé sedí v zahrádkách restaurací a kaváren a všichni se skvěle baví.

Radniční věž

První co vidíme po příchodu na rynek je radniční věž (viz výše), která byla postavena před rokem 1383. Její výška je impozantní – 70 m a zakončena je barokní kopulí. Hned za ní objevujeme Sukiennice – krámky ze 13. století ve dvou řadách, které byly ve 14. století obestavěny budovou do jednolitého celku. V 16. století objekt vyhořel a byl znovu obnoven J. M. Padovanem v renesančním stylu. Poslední přestavba byla provedena ve století 19. V prvním patře je umístěna Galerie malířství národního muzea (v době našeho procházení městem ještě otevřená!).

 Sukiennice

Na rynku si také prohlížíme Bazyliku Mariacka (Kostel Nanebevzetí nejsvětější Panny Marie). Vše je na náměstí krásně nasvícené. Bazilika je sice zavřená, ale na velkoleposti jí to neubírá. Navíc stihneme i troubení, ohlašující 22 hodinu. Původně stavba z konce 11. století, ve 13. a 14. století vznikl na tomtéž místě jiný kostel, jehož pozůstatky jsou zachovány v dolních částech věží.

Vyšší věž, zvaná Hejnalica, pochází z počátku 15. století, její kupole z roku 1478 je gotická a celková výška věže je úctyhodných 81 metrů. Kupole plnila funkci pozorovatelny a váže se k ní tradice spojená s legendou. Denně v poledne z věže troubí trubač (alespoň jsme se to dočetli, ale máme pocit, že jsme právě toho trubače slyšeli i večer) hejnalovskou melodii. Tato melodie zůstává vždy nedokončená. Údajně v 1. polovině 13. století během jednoho z tatarských nájezdů, strážce na věži začal troubit hejnal (signál) aby upozornil na nebezpečí. Jeden z Tatarů ho proklál šípem a trubač melodii nedokončil.

Druhá, nižší věž je zvonicí s renesanční kupolí z roku 1592.

 Pomalu procházíme dál po náměstí. Poprvé v životě vidím na vlastní oči „brejkaře“, kteří to opravdu umí. Jedná se o místní pouliční umělce, kteří předvádí své umění na hudbu z kazeťáku a vybírají od diváků příspěvek, který ale nějak násilně nevynucují. Po pauze se pak přesouvají na druhou polovinu náměstí, kde své vystoupení opakují. S L. je fascinovaně sledujeme. „Ty vole“, uleví si L. když týpek stojí na jedné ruce, skáče na ní, vesele péruje paží v lokti a zdá se, že by tak vydržel i do rána. Oči od něj odtrháváme jen těžko. Jeho „kumpáni“ se následně točí na hlavě, na jedné ruce, nebo z radosti hází salta. Nechápu jak to dělají, ale vydržela bych se na to dívat dlouho.

Rynek Główny – lidé sledující brejkaře

Pokračujme dál kolem kostela dominikánů

Kostel dominikánů

až ke kostelu sv. Petra a Pavla, který je díky své dataci 1619 první krakovskou barokní budovou. Zde na nás dýchne genius loci. Ulička je kouzelná, plná lidí, kostel je krásně nasvícena a před ním hraje mladík na violoncello. Přála bych si ten okamžik zapamatovat navždy, protože hudba linoucí se celou ulicí v nás všech rezonuje a tak nějak nás v této tropické noci povznáší.

Barokní kostel sv. Petra a Pavla

Pomalu dojdeme až k Wawelu, vápencovému vrchu, který byl kdysi obklopen bahnitým terénem a rozlitou Vislou. Právě zde bylo sídlo panujícího knížete a od roku 1320 byl Wawel sídlem králů. Po přesídlení králů do Varšavy význam tohoto místa upadl. Stávající hradby byly postaveny po zbourání středověkého opevnění v 19. století.

Hradby jsou uzavřené, katedrála, zámek i muzea nám tak zůstávají utajeny. Procházíme kolem Dračí díry – vápencové jeskyně, kde kdysi bývala hospoda pro voraře a rybáře. Dle legendy zde sídlil drak, který po místním obyvatelstvu stále žádal potravu. Závěrů legendy je několik, jeden praví, že mu synové Kraka házeli ve zvířecích kůžích síru a smolu a drak na to pošel. Další líčí odvážného ševce Dratvičku, který draka propíchl a naléval jej vodou, dokud nepraskl.

Kocháme se Vislou a podél vody se pomalu vracíme zpět k hotelu.

Z protějšího břehu naše zraky opět ulpí na Wawelu, je skutečně impozantní.

Stavujeme se v jednom z obchodů. Zde mě překvapuje, že je možné nakoupit různé sušenky na váhu – to od nás neznám. Místo sušenek však kupujeme chlazené plechovkové pivo – nejsem piva příliš znalá, ale chutná mi. Každopádně mi přijde silnější než naše.

Na hotelu uléháme do postelí po půlnoci. Usínám možná ještě dříve, než má hlava spočine na polštáři.