Konečně, konečně jsem se dočkala sluníčka.

Nevím jak vám, ale mně se to ponuré počasí, které u nás vládlo snad někdy od prosince, prostě nelíbilo. Nevadila mi zima, vadila mi absence slunečního svitu. Po včerejším motovýletě (o kterém možná napíši najdu-li si čas), mě dnešní počasí navnadilo.

Nejprve jsem vyrazila na zahradu, udělat pár snímků probouzejících se květin. A protože náš pes neustále dorážel, byla jsem jím donucena vyrazit do lesa, tentokrát bohužel bez aparátu, čehož jsem trochu litovala.

Miluji probouzející se přírodu. Dnes mi vonělo i bahno na cestě. Podařilo se nám (mně a psovi) vyplašit pár srnek, zajíce a vrcholem byla kuna – všimla si nás až když jsme byli velmi blízko cca 5 metrů. V tu chvíli jsem právě zalitovala, že nemám aparát. Zatímco náš psí důchodce si neráčil kuny všimnout, já strunula a zvíře pozorovala. Díky protivětru bych bývala snad měla i šanci zmáčknout spoušť. Aprát však zůstal doma na stole. Kuna pila z rozvodněného potoka a v okamžiku kdy mě spatřila, se neuvěřitelně rychle vymrštila a začala šplhat na nejbližší strom. Zpoza něhož potom neustále vykukovala a rekognoskovala terén s nepřáteli (námi).

Náš pes má opravdu postřeh, zajíce jsem si všimla mnohem dříve než on. Zatímco pes, zajíce vyčenichal až o 4 minuty později, když jsme dorazili na jeho původní stanoviště, byl zajíc už kdo ví kde.

Miluji jaro, zvláště, když je tedy takhle. Jen se bojím, že příliš rychle skočíme do léta, ne, že bych ho neměla ráda, jen nemusím mít vše hned…

Takhle krásně to u nás dnes vypadalo: