Nemohu si pomoci, ale musím reagovat na článek „Když láska dusí„, který na svém blogu uveřejnila Angelika (odkaz). Ačkoliv souhlasím s názorem, že láska může dusit, naprosto se neztotožňuji s jejími dalšími názory a ráda bych tedy prezentovala svůj pohled na věc, protože jsem to právě já, kdo se řadí do skupiny těch, kteří o sobě dávají vědět.

Předně, starost rodičů o to kam jdu a kdy přijdu mě v žádném případě nedusí. Možná jsem měla dusivý pocit v puberně, v současné době jsem naopak ve fázi, že při odchodu z domu se s nimi jdu automaticky rozloučit a často bez vyslovení této otázky na ni odpovím. Nepovažuji to za zásah do svého soukromí, nemám pocit, že bych se dusila, ani mi to ubíralo na volnosti. Naopak, a to je z mého pohledu velmi důležité si uvědomit, dělám to kvůli sobě, pro svou bezpečnost. Ačkoliv to bude Angelice (a neber si to prosím osobně), připadat jakkoliv podivné a k ničemu.

Především, to, že rodičům i přes svůj vyšší věk (ale přeci jen u nich stále bydlím) řeknu kam jdu a kdy se hodlám vrátit – byť neuvedu přesný čas, řeknu, že do zítřejšího oběda budu doma, případně zítra odpoledne se tu objevím, považuji za zodpovědné. Jednak oni vědí, kde jsem a nemusí se podivovat nad tím, že se nevyskytuji doma. Další věcí je to, že když se neobjevím doma, pravděpodobně se mi něco stalo. To je ostatně důvod, proč jim tuto skutečnost oznamuji. Oznámení „Někdy přijdu“, které uvádí Angelika, jako u sebe často používané, je v případě ochrany své osoby zcela k ničemu. Nikdo neví, zda se doma hodlám objevit ještě zítra, nebo až za měsíc. A v případě, že by se mi skutečně něco stalo, je vysoce nepravděpodobné, že pátrání po měsíci od mého zmizení, když už by to rodičům/přátelům/příteli bylo divné, by něčemu pomohlo.

Když jedu do školy, máme doma zavedený zvyk, že po svém příchodu na privát rodiče prozvoním – zabere to několik vteřin a dám tím najevo, že jsem dorazila v pořádku. Nějak mě to neomezuje, dokonce se párkrát stalo, že jsem prozonit zapomněla a prozvonila druhý den ráno nebo téhož dne večer. Žádná kovbojka to nebyla. Nicméně, opět je to především ochrana mé osoby. Do školy jezdím večer, město, ve kterém studuji nepovažuji za příliš bezpečné (ostatně, které větší město je v noci bezpečné, že?). Od nádraží na privát pěšky, temnými ulicemi, urazím něco kolem 3 km. Ačkoliv se mi cestou nikdy nic nestalo, nedá se to vyloučit.

A teď bych ráda reagovala na to, o čemž Angelika tvrdí, že k ničemu nevede. Dovolím si ji citovat: „Myslím si, že prozvonění (sms, zavolání) nic neřeší. Jste klidnější, když vás prozvoním a jsem sto kilometrů od vás? Myslíte si, že bych vás neprozvonila, kdyby mě právě okradli, pokud by mi zůstal telefon? A co kdybych byla úplně v pořádku, jenom mi ukradli právě ten telefon? Mám vám zavolat z cizího čísla nějaké spolubydlící? A co když jenom zapomenu a neprozvoním vás? Co když se mi vážně něco stane? Nemusím zrovna umřít, jen budu třeba v nemocnici. Napíšete mi a druhý den zalarmujete policii? Myslíte, že mi to bude něco platné?“

Tak předně, myslím, že prozvonění symbolizující, že jsem v pořádku dorazila na místo skutečně uklidní. Ačkoliv na tom nejsme domluvení, přítel mě prozvání po příjezdu k sobě a mně se vždy uleví, že cestou neměl nehodu. Kdyby mi telefon ukradli, dala bych to domů nějak vědět, na rozdíl od dřívější doby není problém napsat e-mail, případně si od někoho telefon půjčit – ano, já bych to tak opravdu udělala. Ostatně stejně bych si potřebovala zavolat a vyřídit například s operátorem, aby mi simkartu zablokoval proti zneužití telefonu. Když bych prozvonit zapomněla, není problém. Pravděpodobně mě prozvoní někdo z rodiny zpět a pokud neodpovím podobným stylem, řekněme do druhého dne, bude to nějak řešit. Kdyby se mi něco vážného stalo, bývá rozhodujících prvních 24 hodin. Takže v případě únosu kdybych se prostě do 24 hodin neozvala, tak se mi rodiče pokusí zavolat, pokud to bude několikrát bezvýsledné, předpokládám, že by zavolali třeba spolubydlícímu (mají-li na něj číslo), případně domácí, na kolej atp. Kdyby o mně nikdo nic nevěděl, pravděpodobně by informovali policii. Pokud bych se neozvala a ležela v nemocnici a nikdo z výše zmíněných osob by to nevěděl, předpokládám, že není nic zlého na tom, zavolat policii. Mým dalším předpokladem je právě to, že policie by jako první zkoumala zdravotnická zařízení. Osobně si ale myslím, že by z nemocnice zavolali domů dříve…

Uvedu jeden příklad. Jedu ke kamarádce, nevezmu si s sebou mobil. Doma řeknu, že chci přijet druhý den tím a tím vlakem. (u nás běžná věc, v případě, že bych chtěla jet později si klidně půjčím telefon a zavolám domů od kamarádky) Jenže najednou je tma a já měla už před hodinou být doma. Mí rodiče zavolají ke kamarádce a její rodiče jim potvrdí, že jsem odjela v mnou uvedený čas. Samozřejmě to rodiče značně zneklidní. Matka zůstane doma a otec se mě vydá hledat. Ukáže se, že jsem od vlaku šla polní cestou, ale smekla se mi noha a já si zvrkla kotník. Přes velkou bolest se mi nepodařilo vstát a dobelhat se domů. Otec mě najde na té polní cestě a společnými silami se domů dostanu. V opačném případě by si naši mysleli, že jsem u kamarádky nebo jsem jela už rovnou do školy. Uvízla bych na kdo ví jak dlouho v noci na polňačce, což by pro mě bylo zřejmě mnohem traumatizující, než to, že sdělím, kdy přibližně se vrátím…

Tyto situace u nás nikdy nenastaly. A ani to prozvonění není tak striktně vyžadováno, jak by se mohlo zdát. Dříve, když mobily nebyly, tak jsem také nemusela domů volat z pevné linky. Na druhou stranu, kriminalita i způsoby zločinů jsou čím dál horší. I technika se zlepšila, tak proč ji nevyužít, když to nic nestojí?

Ale předně, to, že rodičům řeknu kam jdu, kdy se hodlám vrátit nebo s kým budu, považuji za slušnost. Vyjadřuji tím to, že jim důvěřuji. Dle mého názoru můj přístup vypovídá o mém vztahu k nim. Nikdy bych si netroufla tvrdit, že mě ty dvě věty obtěžují nebo narušují mou svobodu. Ostatně nikdy mi rodiče neřekli ať tam a tam nechodím. Myslím, že má důvěra, je tímto stylem prokazovaná a že toto sdělení mnohé vypovídá o našem vztahu. Náš vztah je přátelský a bavíme se i o osobních věcech. Proto sdělení kam jdu a případně s kým i kdy se hodlám vrátit považuji za běžnou konverzaci, na kterou mohu případně navázat další den, kdy rodičům sděluji, jak jsem se měla.

Ale jinak, souhlasím – nic se nemá přehánět.

Ostatně, vzpomínám si, že Rychlé šípy Jaroslava Foglara při výpravách do Stínadel předávali jedné známé obálku s údaji o tom, kam šli a co tam chtěli dělat. Tehdy pokud se do půlnoci (termínem si nejsem jistá) nevrátili, tak jejich kamarádka měla obálku s údaji předat jejich rodičům…

A co si o dané problematice myslíte vy? Jak to u vás funguje? Ráda bych znala názor z pohledu rodičů i „dětí“.