Současná česká mainstreamová beletrie nemá příliš mnoho výrazných jmen. Většinu z vás jistě hned napadne Michal Viewegh. Jsou ale i další naši autoři, kteří stojí za zmínku. A tak jsem tentokrát sáhla v knihovně po díle paní Věry Noskové, o níž jsem toho hodně slyšela, ale zatím od ní nic nečetla. A nebyla to špatná volba!

Věra Nosková se narodila v roce 1975 v Hroznětíně. Od roku 1972 žije v Praze. V letech 1991 – 2004 se věnovala žurnalistice. Pracovala jako redaktorka Českého deníku, byla redaktorkou Týdne, také psala do Blesku, Europressu. Externě psala pro Reflex, Lidové noviny, MfDnes a jiné. Jako externistka působila také na Slovensku, kde psala pro Rozmer a Bratislavský časopis Prometheus. Spolupracovala s rozhlasovou stanicí Vltava a s televizními dokumentaristy. V roce 1996 založila s šesti vědci, lékaři a novináři Český klub skeptiků Sisifos.

V posledních letech se přednostně věnuje psaní prózy. Její knihy byly nominovány na mnoho cen („Bereme, co je“ – nominace na cenu Magnesia litera; „Ať si holky popláčou“ – nominace na cenu Boženy Němcové; „Obsazeno“ – nominace na cenu Josefa Škvoreckého).

Má dva dospělé syny a prohlašuje o sobě, že je přes tři desítky let šťastně vdaná.

Kniha „Ještě se uvidí“, jsou, jak již podtitul napovídá „Tři příběhy o dvou mužích a jedné krásce“. Jedná se o dvě povídky („Zdržení na zpáteční cestě“, „Pustit žilou“) a jednu novelu, podle níž se kniha jmenuje. Všechny příběhy se odehrávají v současnosti a svým způsobem odráží stav dnešní společnosti. Spojnici tvoří vždy žena, jež se rozhoduje mezi dvěma muži (tzv. „dva muži a jedna kráska“).

„Ještě se uvidí“, je o vztazích mezi lidmi. Pokud ale nyní čtenář nabyl dojmu, že se jedná o dílo převážně pro ženy, mýlí se. Kniha dle mého názoru zaujme i muže, pokud ovšem překonají stud z toho, že takovou vezmou do ruky. Možná ji potají budou číst na záchodě, aby před manželkou či přítelkyní nemuseli přiznat, že se jim něco takového líbí.

První povídka „Zdržení na zpáteční cestě“ líčí cestu autem do Prahy tří mladých lidí, jedné dívky a dvou chlapců. A zatímco každý z těch tří v automobilu přemítá, překvapí majitele vozu zadření motoru. A tak uváznou v jedné vsi. Co se může stát přes noc, než dojde k opravě vozu, to v tu chvíli netuší nikdo z nich.

V „Pustit žilou“ si manželka zámožného podnikatele nechává „dobít baterky“ ezoterem. Jenže, co když přestane jít pouze o kladné vibrace v ovzduší?

Těžištěm knihy se stává stejnojmenná novela. Příběh několika mladých lidí, jejichž osudy se protnou, nebo jen částečně dotknou. Osou novely je příběh silné lásky mladého muže Viktora, prahnoucího po víře a duchovních hodnotách a obětavé zdravotní sestřičky Katky. A ačkoli láska umí dělat divy, někdy prostě jenom láska nestačí.

Krom kostrbatého seznámení se dvou hlavních protagonistů příběhu, které mi přišlo poněkud nerealistické, kniha zaujme právě svou reálností. Autorka zjevně ví, jak to v životě chodí a nebojí se vtisknout toto vědomí i do chování svých hrdinů, tedy alespoň některých. A tak se v knize setkáme jak s necitelnými postavami prahnoucími pouze po penězích, uznání a úspěchu využívajících k dosažení svých cílů všech možných praktik, tak s naivními postavami z českého „venkova“ (jihočeský Písek není dle mého názoru až takový zapadákov), které toho o světě příliš nevědí a při konfrontaci s tvrdou realitou skutečného života se cítí oklamáni.

Závěr knihy je potom smutnou realitou běžného života. Vždyť ani ve skutečném životě neexistují jen samé happy endy. Ale určitá naděje na záchranu tu je vždy…

Za vyzdvihnutí stojí především uvažování postav. Zatímco ony mezi sebou netuší nač druhá myslí, čtenáři je ono zapovězené servírováno. A ne ledajak! Pocity postav odpovídají jejich charakteristice. A nejsou to pocity ledajaké. Čtenář by na místě postav cítil zřejmě totéž, co cítí ony samy. Na druhou stranu, poté co pochopíme, dle jakého schématu se postava chová, již nás to příliš nepřekvapuje. Autorka však na tak malém prostoru rozehrála plejádu citů a necitelnosti, která je dost pestrá aby čtenáře uspokojila. A než se nadějeme, novela končí.

Nerada bych opomenula jazyk knihy. Ač se děj odehrává v současné době, vulgarit je v knize málo, a pokud se objeví, pak na správném místě a ve správnou chvíli. Nosková používá zajímavé obraty a přirovnání při popisování krajiny („Vzduch s mentolovým dechem smrků proudí staženými okny, podhřiby se derou na svět, hmyz tančí, okusuje a sosá na rautu letní krajiny, ještěrky si lebedí na kamenitých svazích.“), citů, ale i běžných událostí. Ostatně, můžete posoudit sami z ukázky na zadní straně knihy, kterou autorka svou knihu prezentuje i na svých webových stránkách. Na tento styl vyprávění si čtenář brzy zvykne a zalíbí se mu.

Po přečtení tohoto díla se možná budete cítit trochu smutní. Ale na druhou stranu, pocítíte chuť zkusit si od autorky přečíst něco dalšího. Moje první setkání s paní Noskovou se povedlo, svým slohem mě okouzlila. Rozhodně se jejím knihám nebudu vyhýbat.

Recenze byla vydána i na serveru splat.cz