něžný dala mi…

Nedávno jsme měli takové malé posezení s kamarádkou a jejím manželem. Dozvěděla jsem se, že manžel kamarádky ztratil kdesi ve Finsku v jezeře snubní prsten.

Chvíli jsme sýčkovali, že jim to jistě přinese smůlu, vzpomínaje na film Apollo 13 kde manželce Jima Lovella spadl snubní prsten ve sprše do odpadu. Ve skutečnosti oběma nic špatného nepřejeme. Jen je to jistě škoda, že se ten snubák ztratil. Na druhou stranu, kdo ví, třeba se ještě někdy objeví.

Proč my ženské máme vlastně tolik rády prsteny? Proč toužíme po tom dostat prsten od milované osoby? Proč, proč, proč? Nemluvím teď pouze o snubních prstenech, ale o prstenech obecně. Udělala jsem si takový malý průzkum u kamarádek a zeptala jsem se jich právě na jejich vztah k prstenům – resp. na to proč si přejí dostat prsten od partnera. Odpovědi se různily, ale mnohé měly společné. Jen podotýkám, že mnou dotázané kamarádky rozhodně nelze brát jako reprezentativní výzkumný vzorek. Na druhou stranu, pokud vaše partnerka smýšlí obdobně jako já, tak věřte, že si z tohoto článku můžete něco dobrého odnést. Protože jak známo, člověk si vybírá přátele kteří mu jsou podobní a se kterými má něco společného.

Takže si to shrňme:

• – většina se shodla na tom, že koupit si prsten jim přijde hloupé. Je to šperk, který raději dostanou.
• – dostat prsten od přítele je romantické.
• – prsten je v očích nás žen viděn jako dárek intimního charakteru. Pokud nám dá muž prsten, cítíme, že náš vztah bere vážně. (Důvodem může být to, že prsten je v očích hodně lidí spjatý se svatbou. To ale neznamená, že když nám koupíte prsten, budeme si hned myslet, že si nás chcete do měsíce vzít!)
• – prsten můžeme mít stále u sebe. Přestože kamarádky uváděly, že je potěší každý šperk (:-D), tak prsten, to je prostě něco jiného. Na rozdíl od řetízku se na prsten na prstě samy díváme. Můžeme se jím kochat atp.
• – prsten je pro většinu z nás prostě symbolem lásky.

Protože i vy pánové si přiznejte – prstýnek nekoupíte jen tak kde komu…

Jenže darovat prsten není jen tak. Problém může být s tím, že naprosto netušíte, jakou velikost prstu má vaše partnerka a nebo jaký prsten by se jí líbil. Tohle je celkem jednoduché. Prostě si můžete ve zlatnictví při nějaké společné procházce požádat o zkušební kroužky, kde velikost zjistíte (když pak nekoupíte prsten hned, tak na to partnerka zapomene). No a druhou možností je, že ji prostě do zlatnictví vezmete s sebou!:-) Případně se zkuste zeptat její kamarádky:-) Pokud spolu občas bloumají po obchodech jistě alespoň za výlohou po něčem vaše milovaná ukázala prstem:-)

Zatím jsem stále psala o zlatnictvích a nevýděleční nebo studující pánové si asi teď klepou na čelo co že si to ta Veber zase vymýšlí. No, faktem je, že pokud koupíte prsten z nějakého drahého kovu nebo chirurgické oceli, tak jej vaše partnerka nebude muset z prstu sundávat (třeba pokaždé když si bude chtít umýt ruce). Jednoduchý stříbrný prstýnek se dá pořídit do 200 Kč. Ale abyste si o nás nemyslely, že jsme chamtivé. Vůbec nejde o drahé kovy či něco podobného. Jde prostě o to, za jak intimní a významný prstýnek považujeme. Takže v podstatě stejnou službu může udělat i prstýnek z pouti:-)

A nejdůležitější informace na závěr. Prsten nám musíte chtít dát sami. Nekupujte ho proto, že ho vaše partnerka chce. Ono by to pak nebylo totiž ono. A k předání musí být ta správná atmosféra. Výlev typu: „Pořád blábolíš o tom, že bych ti měl koupit prsten, tak tady máš.“ nepotěší žádnou z nás. Stejně tak pokud vezmete partnerku do zlatnictví aby si vybrala nemějte řeči typu „To jsem se plácl přes kapsu. Vidíš jak tě mám rád. A co mi dáš ty?“. To nás maximálně otráví a vlastně si spíše budeme přát abychom žádný prsten nedostaly. Může se pak stát i to, že před vyplašeným klenotníkem budeme zarputile tvrdit, že nic nechceme, přestože vy budete tvrdit, že přeci chceme. Navíc i pokud prsten koupíme, ulpí na něm pomyslné bláto a rozhodně nás nebude tolik těšit.

Myslíte si, že takové kecy může mít jen idiot? Ne, může se jednat jen třeba o špatný vtip ze strany partnera, který ale v takovou významnou chvíli, jakou je pro nás obdržení nebo společný výběr prstenu je, působí jako studená sprcha.

Tak pozor na to ať dobrou myšlenkou spíše body neztratíte než abyste je získali.

A já děkuji všem mým kamarádkám, které odpověděly na můj dotaz a díky nimž vznikl tenhle článek:-) Některé z vás si přály být v anonymitě, tak nebudu jmenovat ani jednu, však vy víte, která jste mi napsala:-)

Doma jsem se potom zmínila o tom, že kamarádky muž prsten ztratil. A při té příležitosti jsem se dozvěděla zajímavou rodinnou historku.

Děda s babičkou kdysi pracovali oba v kravíně. Děda ztratil také snubní prsten. Není už přesně známo, zda při kydání hnoje, či zda si ho někam odložil a kráva či býk mu jej sežral. Prostě a jednoduše o něj při práci přišel a v práci ho ani neobjevili.

Po pár letech ženské na poli plely brambory (nebo okopávaly řepu, to již nikdo přesně neví) a po jednom kopnutí se ozvalo zacinkání. Byl to prstýnek, který byl zřejmě odvezen na hnůj a následně společně s ním rozmetán na pole, kde přebýval několik let. Ženské se seběhly a díky monogramu a datu svatby na vnitřní straně se prsten šťastně vrátil k jeho majiteli.

Takže i když je to vysoce nepravděpodobné, kdybyste někdy byli ve Finsku a našli tam ten prsten., ozvěte se mi. Mile ráda jej předám majiteli:-)

A jaký vztah k prstenům máte vy?

Ps: Oprava, ten prstýnek kamarádky manžel ztratil v jezeře v Hlučíně. Tím se výrazně zvyšuje šance, že byste jej někdo našel. Pokud někdo naleznete prsten s datem 09.10. 2010 (snad jsem ten datum nezvorala), tak se mi prosím ozvěte! Ve Finsku byli oba též, tak se mi to zřejmě nějak pomotalo.

Aktualizace 26.3. 2012: Pozor, manželovi kamarádky se podařilo ztatit i druhý snubní prsten, prý v Ostravě v autobuse. Pokud jste jej tam někdo našel, prosím informujte mě. Je z toho chudák sám nešťastný. Děkuji