Stop neustálým návratům!

Minulý týden jsem šla naproti svým kamarádkám. Na silnici byla velká kobylka. Uvažovala jsem, zda se mám vracet pro foťák či nikoliv. Nakonec jsem zvítězila nad svou leností a vrátila se. Kobylka byla skutečně velká a nádherná.

Svým zdržením jsem zapříčinila to, že kamarádky mezitím došly dost daleko a tak jsme se potkaly zanedlouho. Cestou jsem jim chtěla kobylku ukázat. Přenesla jsem ji totiž ve směru jejího skákání na trávu, aby ji něco nezajelo. Když jsme ji viděly přejetou uprostřed silnice, zalplavila nás lítost.

Večer jsem uvažovala nad tím, že občas se chováme stejně hloupě jako ta kobylka. Občas jsme v průšvihu, nebo jen smutní z životní situace. Přátelé a rodina se nám snaží pomoci – přenesou nás na trávu. Jenže my se stejně vracíme. Někdy v myšlenkách, někdy doslovně. Naletíme na hezká slova, utápíme se ve své sebelítosti, ničíme se. Třeba týrané ženy, co se stále vrací ke svým manželům. Jen pozor na to, abychom nedopadli nakonec jako ta kobylka. Návrat by nás mohl stát život (sebeúctu, spoustu času než prozřeme…). Lepší je koukat se dopředu. Z minulosti se poučit, chvíli si v tom poplavat abychom mohli popojet dál a pak žít tím co je a tím co bude. A v myšlenkách se vracet raději k tomu hezkému, ne stále omýlat co jsme mohli udělat lépe nebo jinak. Není to tak lepší?