Jak vychovávat dospělé dítě?
To je otázka na vás.
Lámu si tím hlavu již nějakou tu dobu. Ale v podstatě jsem na nic nepřišla. A tak se teď obracím na vás s tím, že budete mít třeba užitečné rady, které prospějí spoustě lidí, nejen v mém okolí.
Uvedu modelový příklad, aby bylo jasno.
Přestavte si, že máte dítě, syna nebo dceru, to je celkem jedno. Dítěti je 18 let, doma se moc neohřeje, chytilo se party o které toho moc nevíte, ale máte pocit, že na něj nemá dobrý viliv. V partě se zřejmě dost kouří (dítě mívá načichlé oblečení) a možná i pije. Navíc zjistíte, že vaše dítě je na tom hodně špatně ve škole, tak špatně, že ho buď vyhodí, nebo propadne což znamená reparát a nebo opakování ročníku. Dítěti je to jedno, zjevně si vůbec neuvědomuje že je v průšvihu, je mu to fuk. U učení ho nevidíte jak je rok dlouhý, narážky na to že má k maturitě číst nějaké knihy odbývá hláškou „Času dost.“ Jenže vy víte, že času dost není, ale jak to udělat, ay si to uvědomil i váš potomek?
Co s tím? Jak vychovávat plnoletého potomka, který si v podstatě z právního hlediska může dělat co chce? Vím, živíte ho a možná si myslíte, že jste jako rodič měli prostě udělat něco již mnohem dříve, ale teď je již pozdě se zamýšlet nad tím, co jste udělali špatně dříve. Zajímá mě, co dělat teď. Máte nějaké rady, nebo takovou zkušenost? Mám dojem, že tenhle problém se teď týká spousty rodin a dětí (ty děti jsou nejaké jiné než jsem bývala já).
Takže babo raď! Spíš – čtenáři, máte nějaký nápad, radu, postřeh?
došla bych si o radu k psychologovi, vždycky se dá najít nějaká cesta
pozděV takové situaci již pomůže pouze přitvrzení spojené s tím, že se dítěti musíte věnovat a trávit s ním spoustu času. Bohužel, čím je starší, tím menší je šance úspěchu a naopak vyšší pravděpodobnost ještě většího odcizení. Popisuješ typický příklad selhání rodičů z pohodlnosti a lenosti, které často pokrytecky nazývají liberální výchovou. Některé děti se dokážou vychovávat samy a mohou růst jako dříví v lese, ale drtivá většina nikoli.
Dítě potřebuje především soustavnou péči a od počátku budovaný hluboký vztah s rodiči. Tohle není ani tak o přísnosti jako spíš o důslednosti a věnování se mu. Kupříkladu spousta rodičů brečí, že jejich děti nemají v patnácti žádný vztah k práci ani ke škole, nejsou vůbec doma etc.
Ale pracovali s nimi odmalička? Učili se s nimi do školy? Řešili s nimi domácí úkoly? Tohle není o tom, udělat je za ně, nebo jim prozradit správné řešení ale společně to s nimi probírat. Sdílet!
Sdílení je to nejdůležitější. Ano, žere to hodně času a někdy je to šíleně otravné, ale když máte s dětmi od počátku kamarádský vztah. Sdílíte s nimi všechno, co se jim stane ve škole či mezi vrstevníky, bude se Vám dítě pravděpodobně samo svěřovat a vyhnete se tak negativní roli policajta nebo dozorce.
A dvojnásob platí řčení:
Keď som ještě Janko,
ohýbaj ma, mamko.
Keď já budem Jano,
neohneš ma, mamo.
Jedině snad přitvrdit a zakázat mu různé požitky. Prostě si musí uvědomit, že takovéhle chování není bez následků. Ale hlavně je potřeba důslednost, pokud mu například dám nějaký úkol, je nutné trvat na tom aby ho opravdu splnilo i když by pro mě bylo snazší udělat to sám.
babo raď!Sama mám podobný problém jako Vy. Spoléhám se na to, že energie vložená do výchovy se neztratí a jednou se to změní. Takže radím počkat, ale nenecht si nic přerůst přes hlavu. Dcera /22/ mi nedávno řekla: "nezkoušej na mně ty svoje psychologické poučky" a vychovávat se už prostě nechce nechat. Ale žít s pocity viny, že jsem dítě špatně vychovala žít už prostě nechci.Tím jsem se trápila už dost. Je to zaprvé k ničemu – nic to neřeší a za druhé si myslím, že jsem dělala co možná nejlíp jen to, co jsem uměla. Ve dvaceti jsem měla první dítě a sama jsem nijak dospělá nebyla, druhé ve 22, třetí – tu nejmladší ve 30. Snažím se být sama sebou a do problémů dospělých dětí zasahovat jen když mne to omezuje nebo ohrožuje. A stejně – změnit se může každý jen tehdy, až bude sám opravdu chtít.
pomocuž mám někdy všeho dost, volám po lince bezpečí pro ochranu rodičů před dětmi!!
Jiřinka: Myslím, že pokud je dítěti 22 let, tak se již skutečně nedá mluvit moc o výchově. Hodně záleží na tom, jak výchova probíhala předtím a z mého pohledu i dost na kamarádech dítěte. Když se chytne tzv. špatné party, tak co potom? Vy už nic nezmůžete, jistě, můžete zkusit dítěti domluvit, ale to je asi tak vše. Ale! Přesto by se měla dodržovat určitá pravidla – dítě živíte, bydlí u vás, mělo by doma pomáhat a to tak jak je domluveno. Když mu den předem nahlásíte, že potřebujete, aby ráno posekalo trávník, není asi moc výchovné nechat ho vyspávat kocovinu a jít raději sekat sama… Chápu, že když člověk poseče trávu sám, je to pro něj jednodušší, ale dítě nabyde dojmu, že se vše udělá samo…
Co s tím?Popravdě mám dojem, že tenhle problém může někdy začínat už ve třinácti, zvlášť když má dítě vlastní pokoj a tudíž není vidět, zda si hraje nebo něco také dělá. Navíc už v tomhle věku má svou hlavu… a z osobní zkušenosti vím, že není problém mít pod učebnicí nebo domácím úkolem schovaný časopis, zajímavou knihu nebo sešitek na kreslení. Myslím si, že je to o motivaci, slušné domluvě… doufání, že mu to dojde. Možná o inspiraci a ponoukání co dál – trochu pomocná ruka… Možná by se dalo dítě motivovat penězi – ve stylu, za pěknou maturitu (letos a s takovými známkami) ti koupíme… (jinak ho stejně budeme mít celej rok na krku). Fakt nevím, pokud není motivace zevnitř se stimulací zvenku je to vždycky pracnější a má to horší výsledky, pokud vůbec nějaké. Já jsem teda zásadně pro pozitivní stimulaci … u většiny lidí vede negativní jen ke ztvrdnutí, protestům, rebélii… spíš bych se snažila ukázat, že jsem "na jeho straně".
JO, Augustus, aha, tak to hovoří za vše. Nemyslím si, že to je selhání výchovy. Někdo prostě nemá touhu být dobrý ve škole, připravovat se na budoucnost a podobně, někdo radši žije hned, teď a tady. Jako jinak máš pravdu – je to o tom, že s dítětem děláš úkoly a podobně. Nicméně i dva sourozenci mohou mít k práci naprosto rozdílný přístup, byť se k nim rodiče chovali stejně a s oběma se učili.