o včerejší cestě domů

Naivně jsem si včera myslela, že pokud nastoupím do vlaku, odpočinu si v něm, užiji si pohodovou cestu (tj. načerpám energii spánkem a poslechnu nějakou muziku případně si chvíli budu číst) a hlavně, budu brzy doma.

Vše začalo celkem pohodově, vlak vyrazil ze stanice včas, ale hned od té další jsme jeli nějak pomalu. Usnula jsem a vzbudila se opět v další stanici. Mrkla jsem na hodinky a zjistila, že touhle dobou býváme už někde jinde. Ale neřešila jsem to, drobné zpoždění, to na mé dlouhé trase může klidně vlak ještě dohnat.

Opět jsem začala klimbat. V další stanici mě vzbudil hlahol dvou dívek. Říkaly něco o tom, že tam budeme 40 minut stát. Zystřila jsem. To již přišel i průvodčí a řekl, že se klidně můžeme jít projít ven, neboť je na trati porucha a dál se pojede nejdříve za 40 minut. Po nějaké chvíli přišel zase, že si máme vystoupit, neboť vlak dál nepojede. BEZVA to začíná, říkala jsem si a celá upocená z kožených sedadel jsem se vyhrabala z vlaku i s krosnou. Někteří lidé se vydali hledat hospodu aby se vrátili s tím, že hospodský je nic moc a prostředí též nevypadá vábně. Já odevzdaně čekala na to, co se bude dít. A dělo se! Výpravčí přišel oznámit, že přijede autobus, který objede 2 stanice. Někteří lidé začali zmatkovat ohledně toho, kde vystoupit když chtějí tam a tam, takže se dohledávaly spoje apod. Nutno podotknout, že autobus skutečně přijel cca za 20 minut – tohle bylo organizačně zvládnuto na jedničku. Nahrnuli jsme se dovnitř. Profrčeli k další stanici, tam vystoupili 2 lidé a obrovský dav tam čekal – pro ty razil zase jiný autbus. Vtip byl v tom,že nám nikdo neřekl co se děje, ani kam se jede dál. Zůstali jsme sedět a odfrčeli vesele do další stanice, kde čekal vlak. Celí nadšení jsme se do něj nalodili s tím, že vyrazíme každou chvíli. OMYL Jevilo se to jako špatný vtip, ale na tom nádraží, kde byla pouze nádražní budova vzdálená dost od města jsme strávili další hodinu a půl. Mezitím se ukázalo, že na trati došlo k nějaké poruše, spadla trolej (pokud se tak tomu říká) či co. Všichni posedávali venku, někteří, co jeli kamsi na Moravu se snažili zjistit, zda se tam vůbec dostanou a když se ukázalo že ne, volali známým, zda by pro ně nedojeli do nejbližších větších stanic. Organizace žádná. Tedy alespoň já jsem se oficiálně nedozvěděla proč tam jen stojíme a čekáme a kdy jako vlak pojede. Ve stanici nebylo ani WC, ale musím v tomto směru poděkovat výpravčí, které mě pustila na jejich soukromý.

Po nekonečném čekání jsme vyrazili, ujeli 3 stanice a museli přestoupit. Opět několik stanic a konečně přestup. Pánovi co se potřeboval dostat na vlak kamsi do Hranic na Moravě se to tuším podařilo.

Domů jsem se dostala místo po 3 tak po 6 hodinách.

Co se týče organizace autobusu, dávám palec nahoru, co se týče komunikace se zákazníky, cestujícími no prostě s námi, tak to velké mínus. Vůbec jsem nepochopila, proč jsme tím autobusem cestovali, za celou hodinu a půl nepřivezl autobus další cestující a my jen čekali a čekali. Cestující nadávali na dráhy a zvažovali jak se dostat domů a zda se jim to vůbec podaří. Představa, že bych cestovala někam do zaměstnání mi připadala děsivá. Vůbec mívám z vlaků velmi zajímavé zážitky, když není zpoždění, tak nám hoří vagon (v zimě) a nebo mám zajímavé spolucestující (posledně mě pán neustále nutil sledovat západ slunce). No a myslím, že na náhradu jízdného jsme „samozřejmě“ nárok neměli, neboť vada na trati přeci není vina ČD… Kdyby to jízdné alespoň bylo nižší…