Den 10, den poslední

Kuks

Ráno balíme a kolem desáté hodiny odjíždíme z chaty. Zastavujeme v Temném Dole, kde kupujeme dárky domů a vyrážíme. Z protějšího směru jezdí mnoho aut – zřejmě do Pece pod Sněžkou na Svatovavřineckou pouť.

Zastávku děláme v Kuksu, kde se nachází velmi hodnotný barokní komplex. Reprezentativní šlechtická rezidence byla vybudovaná hrabětem F.A. Šporkem v letech 1694 – 1724 v místech výskytu mnoha minerálních pramenů. Na levém břehu Labe se nacházely světské stavby, z nichž dnes již zbylo velmi málo (areál byl poničený povodní v roce 1740, zámek byl zbořen roku 1901), na pravém církevní. Oba břehy jsou spojeny kamenným mostem. Vše bylo doplněno parky s kašnami, fontánami a bohatou sochařskou výzdobou.

V Hospitalu zakupujeme vstupné do všech částí – tj. do hostpitalu jako takového, do farmaceutického muzea a do hrobky. Tento den ČEZ přemisťuje trafostanici a tak v celém areálu nejde elektrický proud, přesto není uzavřen a na prohlídce to není téměř znát. Chudák mladík na pokladně se mírně potí, neboť vstupenky vyplňuje ručně. Máme štěstí na průvodce, přestože ten kluk je určitě mladší než já, srší vtipem a celá skupina se co chvíli řehtáme. Neopomíná ale historická fakta, která však podává tak, že si mnohé zapamatujeme. V naší prohlídkové skupině je i jeden slepý návštěvník s manželkou. Obdivuji jeho ženu, která mu dovede vše úžasně popsat a průvodce je tak hodný, že mu dovolí si i spoustu věcí osahat – hlavně sochy (a v naší skupině jsou všichni lidé skvělí, nikdo jiný nic neosahává)

Po dobu prohlídky se nesmí fotografovat, vyjímku tvoří Lapidárium, kde jsou originály Braunových soch dvanácti Ctností a dvanácti Neřestí. Průvodce každou sochu s atributy popíše, případně přidá historku.

A protože kastelán zrovna slaví narozeniny, jsme průvodcem požádáni o pomoc a ve špitálním kostele Nejsvětější Trojice z let 1707 – 10 vystavěného podle G. B. Alliprandiho zpíváme píseň „Hodně štěstí zdraví….“.

Prohlídku si skutečně užíváme a čas letí jako splašený. Na závěr se nás vysmátý průvodce ptá, zda víme, proč bývá smrtka znázorňována s kosou. Všichni se hluboce zamýšlíme, ale nic nás nenapadá a tak jsme rozsekáni sdělením průvodce: „Protože neudělala papíry na kombajn.“ Slzíme smíchy!:-)

Je nám představena návštěvní kniha, kam můžeme něco napsat, před tím, než se však chopíme propisky jsme tázáni, kde že se to nacházíme. V hospitalu, odpovídáme sborově. Průvodce se tváří potěšeně a souhlasí. Přestože návštěvníky při prohlídce často upozorňují, že se nejedná o hrad ani zámek, ale hospital – tedy bývalí špitál, do návštěvní knihy mnoho z nich napíše, že zámek je nádherný.

Skupinu, která má zaplacený vstup do farmaceutického muzea přebírá sympatická slečna, jež nám nastiňuje dějiny farmacie, práci lékárníků a v závěru prohlídky si můžeme zkusit léky sami vyrobit. Skoro všechny exponáty si můžeme sami osahat a vyzkoušet jejich funkčnost. Jediné o co jsme ochuzeni, tak to je hukot přístrojů, které kvůli plánovanému výpadku elektřiny nevidíme za provozu, ale nějak nám to nevadí.

Po prohlídce muzea jdeme ještě do hrobky, která není někde hluboko, ale byla postavena tak, aby věčné světlo, které zde svítilo bylo vidět na druhém břehu řeky z oken majitele. V hrobce je chladno a nachází se zde několik rakví.

Z kaple Nejsvětější Trojice vedlo do hrobky schodiště. V kapli je na dveřích ke schodišti namalovaná kostra s latinským nápisem. Pohlednici s kostlivcem si kupujeme jako suvenýr, nápis v překladu zní (cituji z pohlednice):

„PŘIPOMÍNKA SMRTI, KTERÁ MÁ V PAMĚŤ UVÁDĚT POSLEDNÍ VĚCI

DOBRÝM DOBRÉ

KDE OBLIČEJ, KDE VZEZŘENÍ

KDE LÍCE, KDE UŠI,

KDE NOS, KDE OČI,

ZLÝM ZLÉ

Z ČEHO SE PYŠNÍME,

CO JEST ČLOVĚK NEŽ HLÍNA,

Z HLÍNY ČLOVĚK PRVNÍ,

KDE JAZYK, KDE ZUBY,

KDE ŽÍLY, KDE HRDLO,

KDE POKOŽKA, KDE KŮŽE,

KDE ŽALUDEK, KDE LEDVINY,

KDE RUCE, KDE NOHY,

KDE TĚLO, KDE SILY,

STRÁVILI VŠE ČERVI.

DNES MNE A ZÍTRA TOBĚ.

SMRTI UNIKNOUT NEMŮŽEME,

JSME-LI ZEMĚ,

ZEMĚ CO JEST NEŽ DÝM,

NENÍ-LI NIC DÝM,

TEDY NIC NEJSME.

PROTO SE SNAŽME,

ABYCHOM BYLI PŘIPRAVENI.

TY PŘÍTELI UBOHÝCH LIDÍ, HLEĎ NA SVŮJ JEDINÝ ŽIVOT,

KTERÝ POMÍJEJÍCÍ JSA ZAJISTÉ NENÍ ZCELA NIČÍM,

PROTOŽE MUSÍŠ VŠECHNO DÁTI MARNOSTI ZEMĚ, ZE KTERÉ JSI VYŠEL,

SE ŽELEZEM, KOROUNOU A POSTOU, KTERÁ NENÍ NIC JINÉHO NEŽ MLHA.“

Prohlížíme si kopie Braunových soch vrcholného českého baroka, které jsou umístěny venku před Hospitalem a tudíž volně přístupné. Procházíme se parkem a rozhodujeme se jít k Braunovu Betlému pěšky po naučné stezce – veliká chyba!

Pokud se do Kuksu někdy podíváte, rozhodně NEDOPORUČUJI jít k Betlému pěšky po naučné, raději snad přejeďte autem. Stezka je špatně značená, v některých místech jsme značky vyloženě hledali v okruhu půl kilometru. Vede ošklivým terénem (zapomeňte na příjemnou procházku) a pokud předtím pršelo, tak je cesta i hodně blátivá (mě osobně se podařilo hodit na stezce „krysu“). Po návštěvě Betlému jsme cestou zpět potkali další odvážlivce, kteří nás varovali s tím, že po naučné se můžeme ztratit, neboť jim se to povedlo, takže jsme nebyli jediní.

Betlém byl vybudovaný hrabětem A. Šporkem v letech 1723 – 32 na severním svahu Libotovského vrchu. Jedná se o soubor barokních plastik z dílny M. B. Brauna zakomponovaných do rozhlehlého anglického parku. Krom soch se v parku nacházely poustevny, altány fontány, kaple sv. Kříže, upravené studánky a aleje, nic z toho se však nedochovalo.

Areál pustl od smrti hraběte Šporka v roce 1738. Pojmenování Betlém vzniklo díky dochované částečně vytesané jeskyňky, která je bohatě zdobená sochami a reliéfy (Narození Páně, příchod Tří králů aj.) a nachází se v centrální části.

Soch je více, mezi další patří například skupina Vidění sv. Huberta, Maří Magdaléna, sv. Jan Křtitel, poustevník Juan Garin nebo poustevník Onufrius, jehož kopie reprezentovala naši republiku na Světové výstavě v Ósace.

Zpět se vracíme po červené turistické značce (hlavně už žádnou naučnou, která nás tak znechutila). Cestu nám protíná Křížová cesta 21. století nazvaná Příběh naděje a utrpení člověka, která byla otevřena v roce 2008. Prohlížíme několik soch, kolem kterých procházíme, ale více se zde nezdržujeme a celou křížovou cestu neprocházíme. Po špatné zkušenosti s naučnou a vzhledem k pokročilé denní době, kdy se chceme domů dostat relativně včas, pokračujeme dál. Ve Stanovicích u mostu fotografujeme sousoší Krista – Salvátora a postavu Boha Otce pod dekorativním baldachýnem na stříšce od M.B. Brauna z roku 1720. Červená nás vede až téměř k parkovišti a odtud potom jedeme domů.

Více fotografií jako obvykle v Galerii