Den 9

Pec pod Sněžkou – Sněžka – Sliezsky dom – Malý Staw – Velký Staw – Luční bouda – Sliezsky dom – Obří důl – Pec pod Sněžkou

Ráno vstáváme brzy, což znamená, že budík nemilosrdně zvoní v šest hodin. Chvíli se povalujeme (hlavně já) a potom snídáme. Vyrážíme do Pece pod Sněžkou a cestou nám mrholí. Modlím se, aby se počasí umoudřilo. Asi ve tři čtvrtě na osm stojíme před lanovkou na Sněžku. První jízda má začít v osm hodin.

Lanovkou na Sněžku

Sedačková lanová dráha byla v poválečném období postavena Československými státními drahami. Vlastní stavbu provedla Transporta Chrudim, která poprvé u nás použila odpojitelný systém lanové dráhy od firmy ze Švýcarska Von Roll.

Lanovka byla postavena jako dvou úseková se třemi nástupními stanicemi: Pec pod Sněžkou (890 m.n.m.), Růžová hora (1354 m.n.m.), Sněžka (1594 m.n.m.). První úsek byl uveden do provozu 15.1. 1949 a na Sněžku 10.11. 1949, trvalý provoz je od 1.7. 1950.

Délka prvního úseku je 1560 m – celkem 19 podpěr a druhého 1967 m – celkem 23 podpěr, převýšení mezi stanicemi je 464 a 240 m. Za 26 minut se tak můžete dostat pohodlně z Pece až na Sněžku. Ale pozor, za větrného počasí musíte zpět po svých.

Lanovka je již slušným veteránem, je jí 61 let a je tak nejstarší lanovou dráhou svého druhu v Evropě.

Lanovkou není možné vyvážet kola!

Něco málo po osmé se otevírá okénko abychom si mohli zakoupit jízdenky, na kterých je uvedeno moc pěkné motto: Na vrcholek Sněžky, nemusíte šlapat pěšky, a poté se jako jediní 2 turisté necháme vyvézt na Růžovou horu (společně s pár nosiči) a z té následně na Sněžku. Cesta lanovkou je příjemná, pro jistotu jsme oblečení v pláštěnkách, jednak pro případ, že by začalo pršet a druhým důvodem je cedule, která nás upozornila, že v případě deště stéká dolů olej a máme chránit svůj oděv pláštěnkou (a po cestě k lanovce nám přeci pršelo!). Z lanovky se kocháme krásnými výhledy a po vystoupení na Sněžce ji máme prakticky jen pro sebe – paráda!

Probouzející se ráno na Sněžce

Menší zklamání nastává u České poštovny na vrcholu, ze které máme v úmyslu poslat pohlednice. Podle cedulky na dveřích má poštovna otevřeno od 10:00 do 15:00. Nakonec se rozhodujeme čekat, než otevřou, protože zpět se určitě do 15 hodin nedostaneme. A máme štěstí, paní nakonec otevírá o půl desáté.

Česká poštovna

Poštovna má vlastní turistické razítko a dokonce vlastní poštovní razítko i psč. Byla otevřena v roce 2008, vyrostla na místě zbourané České boudy a je zajímavě architektonicky řešená. Plášť stavby je tvořen zdvojeným sklem a dřevěné okenice, jejichž nestavením se může poštovna proměnit z moderní prosklené budovy na dřevěnou boudu a přizpůsobovat se tak povětrnostním podmínkám. Za hezkého počasí a za 10Kč mohou turisté vystoupit na vyhlídkovou terasu na střeše poštovny. Poštovna stojí na pilotech, což je zajímavé, nakázali to ochránci přírody, o kus dál vedle na polské straně stojí stavba talířovitého tvaru s normálními základy (že by to Poláci tak neřešili?).

A k poštovně mám ještě jednu perličku. Večer před touto túrou jsme pátrali na internetu právě po její otevírací době. Dozvěděli jsme se spoustu informací o výstavbě poštovny o jejím slavnostním otevření, nikde však nebyla otevírací doba. A co mi připadalo vůbec zvláštní, tak to bylo to, že se k poštovně neznají ani na stránkách České pošty, přestože pod ní bez pochyby spadá.

O vrchol Sněžky se tedy jak jsem již uvedla dělíme s Poláky. Přes vrchol totiž prochází česko-polská hranice. Nejvyšší bod ale leží na naší straně. Název Sněžka si hora definitivně přivlastnila až v roce 1823. Na severu ostře spadá do Lomničky, na jižní straně se skalnaté srázy sklánějí do Obřího dolu. Západní svahy se snižují do Úpské rašeliny a výhodní přecházejí v Obří hřbet. Nejstarší budovou, která zde je, je vysoká rotundovitá kaple sv. Vavřince z roku 1681. Kapli nechal postavit slezský šlechtic Kryštof Leopold Schaffgotsch, kterému patřily pozemky na severních svazích Krkonoš. Památka byla zrekonstruována v roce 1999.

Od roku 1824 je na Sněžce také kamenná mohyla základního trigonometrického bodu, přesně jej zaměřil tehdejší Císařský a královský vojenský zeměpisný ústav ve Vídni.

Po úspěšném narazítkování pohlednic a jejich vhození do schránek fotografujeme. Poté se vydáváme po červené ke Slezské boudě. Upozornění pro všechny – červená je jednosměrná cesta, správně se musí dolů po modré, po červené jen nahoru. Správa KRNAP to udělala kvůli velkému provozu na tuto horu. Ceduli jsme mírně ignorovali jednak proto, že jsme o možnosti jít po modré neměli tušení a jednak proto, že se nám podařilo sejít dolů v době, kdy na stezce nebyl ještě téměř žádný provoz (naštěstí, neb jsem měla slušné výčitky). U Slezské boudy (= Sliezsky dom, je totiž na polské straně) se kocháme znovu výhledem do Obřího dolu a pomalu postupujeme dál po červené až k rozcestí, kde odpojujeme a dál jdeme po modré. Díky mapě máme naštěstí přehled, neboť polské značení nás mírně mate a když se k tomu přidávají ještě české značky je z toho místy docela maglajz.

Pohled na Slezskou boudu

Odtud v podstatě stále klesáme po silnici = zpevněná kamenitá cesta po které jezdí na polská správa KRNAPu v gazících (cestou nás míjí asi 3 vozy!). U rozcestí se žlutou se nachází další horská chata, zde pouze nakukujeme do mapy abychom zjistili, že musíme dál pokračovat po modré. Hned za chatou potkáváme mladá polská děvčata. Z jejich řeči chápu, že se nás ptají jak je to daleko, ale podařilo se mi přeslechnout kam. Česky se jich tedy ptám, kam mají namířeno. Slečny se zasmějí a odpovědí mi poté co loví v hlavně slovíčka: „Danke.“ Docela mě tím dostanou, nechápu, kde vzali, že jsem Němka, nicméně se s nimi dál nedohaduji. Dostáváme se tak až k Malému Stawu (v překladu Malý rybník, ale uznejte, že polsky to zní lépe), kde se kocháme a obědváme.

Malý Staw

Malý Staw je jezero ledovcového původu v nadmořské výšce 1183 m (na naší straně žádná nejsou). Jezerní stěna je vysoká 170 m a jeho hloubka je 7 m. Rozloha Malého Stawu je 2.9 ha. Ledovcová moréna je až 60 m vysoká, porostlá klečí. Kar je jedním z nejbohatších botanických lokalit Krkonoš.

Po nezbytných fotografiích se vydáváme dál na cestu. U jezera nás odchytává skupina polských turistů. Nejprve je nevnímám a myslím si, že nás pouští dál aby se mohli v klidu vyfotografovat, záhy však chápu, že nás žádají o společné foto. Vysvětlení toho, jak mám skupinu vyfotografovat mi vyvolává úsměv na rtech a zároveň to ve mně trochu pění. Dobromyslný polák si totiž myslí, že jsem němka (opět) a tak mi naznačuje co má být na fotografii těmito slovy: „Grupa,“ vypotil slovíčko a dál vesele pokračoval „hory, voda.“:-D Bez problémů jsem rozuměla, dvakrát je cvakla za což mi poděkovali sborovým „Danke“ a šlo se dál. Cestou se mírně vztekám nad tím, že mě všichni mají za Němce, na což reaguje Přítel, ta dobrá duše slovy „Asi vypadáš jako nějaká Helga.“ (nezabili byste ho?). Faktem ale je, že Čechy, nepotkáváme cestou žádné.

Až k rozcestí v Polaně to jde i když se obloha před námi pořád ošklivě kaboní a padá mlha a mračna na polské straně se na nás vyloženě ženou. U rozcestí se napojujeme na zelenou a od té chvíle je všechno špatně. Stoupání do velkého krpálu by nevadilo, problém je šílená mlha a déšť, který nás přepadne a donutí obléci pláštěnky. Z Velkého Stawu, který je kdesi pod námi nemáme nic, protože mraky jsou nízko a někde dole u jezera vaří nejspíše vodník Kebule mlhu. Přítel nese hodně těžce, že přicházíme o výhled na Wielky Staw (= Velký rybník), ledovcové jezero ve výšce 1225 m, jehož hloubka je až 25 m a rozloha 6,5 ha. Přicházíme tak i o výhled na žulovou jezerní 180 m vysokou stěnu.

Zhruba hodinu pochodujeme do kopce v dešti, takže boty máme velice brzy promočené (hlavně já bych tedy své tenisky mohla ždímat) a žehráme na počasí. Poté se nám skoro jako naschvál, otevře v dešti (foťák jsme v tom počasí ani nevytahovali) krásný výhled na Malý Staw z té obrovské výšky, brzy nám ho však zakryjí další mraky. Přítel je rozladěn, na Velký Staw se velice těšil, ale větru ani dešti poručit bohužel neumíme.

Od rozcestí pokračujeme dál po žluté na Luční boudu, kde máme v plánu skrýt se na chvíli před deštěm. Ačkoliv je to téměř zázrak, nohy mě v promočených teniskách nezebou.

Luční bouda

Luční bouda je největší a nejnavštěvovanější krkonošskou horskou boudou, která byla založena už v 16. století, kdy sloužila jako úkryt na Slezské stezce. Zřejmě byla zároveň jako první v Krkonoších obydlena celoročně. V 19. století k boudě přibyly další objekty. Bouda několikrát vyhořela a byla mnohokrát přejmenována. Její současná podoba pochází z let 1939 – 40.

Díky své velikosti nám i dalším turistům byla schopna poskytnout částečný azyl. V boudě využíváme toalety, nakupujeme turistické vizitky, razíme razítka a jako bonus kupujeme úžasný borůvkový koláč, na kterém nikdo nešetřil drobenkou – mňam.

Chvíli sedíme dole v hale a poté, co se nám zdá, že přestává pršet, vyrážíme dál po modré přes Úpské rašeliniště zpět ke Sliezskému domu. Úpské rašeliniště je nejrozsáhlejším rašeliništěm na obou stranách hranice na rozvodí Úpy, Bílého Labe a Lomničky. Hloubka rašeliniště je od 0,4 do 1,2 m, je porostlé nízkou klečí a nachází se zde několik tůní. Leží v I. zóně KRNAPu.

Úpské rašeliniště a za ním vykukující Sněžka

U Slezského domu se rozhodujeme kam dál. Na turisty obleženou Sněžku se nám znovu drápat nechce, co taky tam a tak volíme cestu do Pece pod Sněžkou po modré turistické značce, která nám nabízí neuvěřitelné výhledy.

U vodárny v Rudné rokli nám začíná znovu pršet a tak opět vytahujeme pláštěnky, které jsme nahoře uklidili do batohu. Vodárna je pozůstatkem čerpacího zařízení, které vytlačovalo na vrchol Sněžky 2 – 4 tisíce litrů vody denně. Vodárnu s trkačem nechal vybudovat v letech 1912 – 1914 hrabě Rudolf Czernin – Morzin. Voda byla jímána pomocí drenáží do tří nádrží, odtud tekla z výšky 150 metrů 50 mm potrubím do Peltonovy turbíny. S turbínou bylo spojeno vertikální pístové čerpadlo, které hnalo vodu 40 mm trubkami do 3 000 litrové nádrže v podkroví České boudy. Efektivita zařízení dosahovala sotva 30%, protože zbývající voda byla spotřebována k pohonu čerpadla. V případě nedostatku vody byl využíván Dieslový motor s výkonem 6,5 koně s ležatou diferenční pumpou poháněnou řemenicí. Tento motor se nezachoval. Právě čerpadlo společně s dobovými fotografiemi jsme si uvnitř prohlédli. Před výstavbou čerpadla vynášelo na Sněžku vodu dvanáct nosičů z pramene vyvěrajícího cca 300 m za Obří boudou, v zimě se voda získávala z rozpouštěného sněhu.

Pohled na vodárnu

Po roce 1950 probíhala nedbalá údržba čerpadla a tak dnes již není funkční, zejména z důvodu znehodnocení 700 metrů dlouhého potrubí na Sněžku. Zařízení je přesto významnou technickou památkou, neboť výtlačná výška 392 metrů byla v roce 1912 nejvyšší v Evropě.

Ve vodárně jsme přečkali největší nápor deště a poté jsme sešli až ke Kapličce v Obřím dole. Obří důl je mohutným horským údolím ledovcového původu s morénami, kary, vodopády a lavinovými svahy. Důl je chráněnou přírodní rezervací. V zimě zde hrozí nebezpečí pádu lavin. Kaplička upomíná na tragickou událost z roku 1897, kdy z nedalekého svahu sjely zemní laviny a smetly dvě usedlosti. Při této události přišlo o život sedm lidí. Takovéto zemní laviny se nazývají mury a vznikají zpravidla nad horní hranicí lesa v důsledku silného přemokření půdy a po silných deštích.

Kaple v Obřím dole

Došli jsme k autu, zaplatili parkovné a vraceli se zpět na chatu.

Více fotografií naleznete jako obvykle v GALERII

Poznámka:

O den později se v Peci pod Sněžkou konala Svatovavřinecká pouť, které se pravidelně účastní i pan (současný prezident) Václav Klaus. Dopoledne, když jsme se pomalu vraceli domů se směrem na Pec tvořila kolona aut.