den 4

Jánské Lázně – Černá hora – Černohorské rašeliniště – Modré kameny – Jánské Lázně

Vyrážíme docela pozdě a nad námi se honí mraky. Auto parkujeme v Jánských lázních u lanovky na Černou Horu. Máme docela štěstí, daří se nám parkovat bezplatně – závoru teprve budují. Aby nebyl hodinový manžel nakrknutý, tak se ho hned ptám, zda nechce jet nahoru lanovkou, ale k mému překvapení odmítá. V informačním centru kupujeme vizitky (další místo kde nemají všechny co mají mít) a dáváme si razítka. A protože nevíme, kde se napojit na červenou značku, vracím se, abych se zeptala.
V Jánských lázních vyvěrá třicet termálních, mírně radioaktivních a mineralizovaných pramenů. Kronikář Hüttel uvádí, že prameny byly objeveny již 6.6. 1006 zbrojnošem Janem Hockovem. Zakladatelem lázní jako takových byl hrabě Jan Adolf Schwanzerberg, když dal v roce 1677 postavit šest lázeňských budov. Největší stavební rozvoj nastal v 19. století. Secesní budova kolonády byla vystavěna v roce 1905.
V roce 1935 zde byl otevřen první evropský ústav, úspěšně bojující s následky dětské obrny. Nyní se zde léčí poruchy pohybového ústrojí, choroby kůže a dýchacích cest.

Vydáváme se omrknout lázeňské domy a na výstup se posilňujeme horkou lázeňskou oplatkou (můj nápad, koho jiného:-D). Od té chvíle už pouze stoupáme do poměrně dost prudkého kopce. Počasí je nic moc, pro velkou mlhu a nízké mraky není nic vidět, navíc cestou potkáváme jen jednu skupinu asi 4 turistů (ostatní se nechávají zřejmě vyvézt lanovkou) a tak hodinový manžel neustále nadává, že ten kopec je pos..ný a nejraději by se na to vy..ral (od kolonády k horní stanici lanovky je převýšení 650 m!). Naštěstí se mraky chvíli rozestoupí a my se můžeme podívat na protější kopec (alespoň něco, na tu bídu). Jediné pozitivum vidíme hlavně v lesních plodech. Od borůvek jsme celí modří a že jsou obrovské a výborné snad ani nemusím dodávat.

Z nějakého nám neznámého důvodu cestou vůbec nepotkáváme rozcestí se žlutou značkou a na místě, kde by toto rozcestí podle nás mělo být začíná pršet a tak jsme nuceni vytáhnout pláštěnky. Naštěstí déšť brzy ustává a po vyhrabání se do dalšího kopce se k našemu překvapení ocitáme u Černé boudy – kam bychom měli správně dojít po žluté značce, nikoliv po červené, kterou jsme přišli (zřejmě došlo k přeznačení a na žádné mapě to zatím nezměnili). Unaveně usedáme na lavičky a objednáváme krkonošské kyselo na posilnění. Na ceduli, která značí jména kopců před námi se můžeme podívat co všechno bychom viděli, kdyby tam nebyla mlha a mraky. Zklamání hodinového manžela se přenáší i na mě, taková námaha a nic z toho, nicméně si stále šetřím trochu optimismu – třeba se to ještě roztrhá!:-)

Po jídle a nezbytném razítkování do notýsku (moje úchylka) se vydáváme podívat k lanovce, která k našemu překvapení chrlí pořád další a další „turisty" (je možné se nechat vyvézt nahoru i s kolem a dolů si to sjet).
První visutá gondolová lanovka na Černou horu sloužila návštěvníkům od roku 1928 a byla postavena za pomoci vojenské nákladní lanovky. Dnes z ní stojí již jen jedna bývalá podpěra, která je využita jako rozhledna s názvem Panorama).

Právě rozhledna nás také překvapí, přesto, že výhled je takřka nulový, spousta lidí neváhá a zakupuje vstupenky. Zase takoví blázni nejsme, máme dojem, že shora toho víc neuvidíme a tak se spokojujeme s razítkem.
Naše další cesta vede k výstupní stanici nové lanovky, která je čtyřmístná a kabinková. Délka lanovky je 2 303metrů a provoz na ní byl zahájen 1.3. 1980. Oproti bývalé gondolové lanovce má tato asi čtyřnásobnou přepravní kapacitu.

Další z věcí, které nás na vrcholu Černé hory zajímají je televizní vysílač vybudovaný v roce 1978 viditelný ze širokého okolí. Až k vysílači se nesmí, turistům v tom brání závora. U něj je údajně socha matky s dítětem o kterou jsou návštěvníci bohužel ochuzeni právě kvůli zákazu vstupu.

Vracíme se zpět k Černé boudě a vydáváme se dolů k Černohorskému rašeliništi kudy vede naučná stezka.
Rašeliniště je v I. A II. zóně národního parku, má 66 ha a hloubka rašeliny dosahuje v některých místech 2,5 m. Můžete zde vidět některé vzácné druhy rostlin např. suchopýr pochvatný. Na trase naučné stezky je i vyhlídková věž. Stezka je v době jelení říje uravřena.
K naší radosti se mraky rozestupují a poskytují nám výhledy do okolí. O to víc to hodinového manžela ale mrzí, protože vidí o jaké výhledy u lanovky přišel, ale co se dá dělat.

Černohorské rašeliniště

U Velkých Pardubických bud děláme přestávku na svačinu (a já uháním pro razítko). Odtud vede potom cesta pořád dolů.
Nejhezčí výhled toho dne nám potom poskytují Modré kameny. Dále pokračujeme po žluté, na rozcestí se napojujeme na modrou a z té děláme odbočku do Klausova (Těsného) dolu. Vedou tudy kaskády Černohorského potoka, který je napájen právě z Černohorského rašeliniště. Na potoce zbyly dva kamenné jezy od italských kameníků, kteří zde po ničivé povodni v roce 1897 prováděli regulaci bystřin.

A odtud nám zbývala už jen cesta k autu.

Více fotografií jako obvykle v Galerii.