Den 9. a 10. – poslední

9.8. 2009 Jsem přemluvena (nedalo to zase takovou práci) a nakonec zůstáváme v kempu. Užíváme si sluníčka a dokazujeme, že i dospělí si mohou hrát – stavíme si z kamení v řece Otavě.

10.8. 2009 Vyrážíme do Prášil. Zpočátku to nevypadá dobře, cestou projíždíme přeháňkou, ale náhle se vyjasňuje. V Prášilech platíme za celodenní parkování a chceme si koupit turistickou vizitku v informačním centru. Zrada, ícéčko je zavřené a tak se podruhé (poprvé to nevyšlo) dobýváme do turistické chaty KČT, napodruhé je nám přáno, kupujeme vizitky a razíme razítka (a že jich tam mají požehnaně!) a vyrážíme po červené směr Prášilské jezero.

Cestu jako by nám ukazovala Babočka admirál:-) Cesta nám ubíhala příjemně. Ani jsme se nenadáli a byli jsme u jezera. Prášilské jezero je jedním z pěti šumavských ledovcových jezer. Nachází se ve výšce 1080 metrů nad mořem asi 4,5 kilometrů po červené od Prášil.

Na hrázi je kamenný pomník studenta O. Kareise, který se tu utopil v roce 1927. Po krátké přestávce pokračujeme v cestě po červené. Asi po 10 minutách mi přítel tvrdí, že jsme se ztratili. Vytáhl přítel GPS navigaci. Nakonec se ukázalo, že jsme šli správně:-)

Cestou potkáváme poměrně dost lidí i cyklistů (k jezeru nesmějí). Zároveň neodolám a musím vyfotit i (dle mého názoru) tesaříka.

Můj obdiv si získala i skupinka důchodkyň oslovujících se „děvčata" a svižně si to kráčejících směr Poledník.
Poledník leží v nadmořské výšce 1315 metrů, výška věže je 37 metrů a na vrchol rozhledny vede 227 schodů.

V prvním patře je informační bod, kde si můžete zakoupit vstupenku nahoru na rozhledu a nějaké suvenýry. Druhé patro je věnováno historii Poledníku a ve třetím jsou výstavní prostory.

Dole v občerstvení si dáváme před výstupem na rozhlednu polévku. Není tak vydatná jako na Turnerově chatě, ale chutná.
Dozvídáme se něco z historie Poledníku. V 60. a 70. letech 20. století zde vyrostla vojenská stanice, jež měla za úkol elektronicky střežit naše západní hranice. Objekt byl společně s dalšími čtyřmi stavbami začleněn do elektronické ostrahy hranice s NDR.
Všechny vojenské objekty byly tajné a přísně střežené. Poledník měl leteckou ochranu letky vrtulníků, která měla základnu v nedalekém Zhůří. Utajení bylo tak velké, že Poledník nebyl zobrazován na žádné z tehdejších map a cesty v mapách byly úmyslně zkreslovány. Velká oblast kolem Poledníku byla využita armádou, kvůli tomu byly nuceně vystěhovány některé okolní obce.
Po opuštění armády prostor chátral a v roce 1997 jej odkoupila Správa NP Šumava a provedla jeho rekonstrukci.
Rozhledna je otevřena pro veřejnost od 18.7. 1998.

V okolí Poledníku (míněna rozhledna) je spousta spadlých stromů. Správa národního parku se rozhodla stromy nechat ležet a vybudovali zde stezku skrz spadané stromy. Časem by mělo přibýt i několik naučných panelů.

Dál se vydáváme po zelené – tato část cesty je otevřená jen od 1.7. – 30.9. až k Frantově mostu. Mám pokušení pokračovat dál až k jezeru Laka, ale krom protestu přítele, se proti mně spiknulo i počasí neboť začalo mírně poprchávat.

Vydali jsme se tedy po červené směr Prášily. Cestou jsme minuli políčko mohylek, které vystavěli kolem procházející turisté.

Do Prášil jsme dorazili jen tak tak abychom se stihli schovat do stodoly, která sloužila jako výstavní prostory, u parkoviště.
Nakonec jsme museli uznat, že přes poměrně velký počet kilometrů, byla tato trasa velice pohodová – ideál, na závěr dovolené.