den 7.

8.8. 2009 nastává odpočinkový den, což tentokrát znamená pohodovou trasu ze Sušice, kam se dopravíme autem na rozhlednu Svatobor.

Z náměstí sledujeme červenou značku, aby se nám ji podařilo velice brzy ztratit, nakonec ji opět úspěšně objevíme a sledujeme. Ve městě ještě jakž takž, hned za ním, mě přítel začíná proklínat. Stoupáme do poměrně prudkého kopce a v tomhle okamžiku máme dojem, že se nám sluníčko ze své výšky doslova vysmívá.
V kopci narážíme na posezení pro turisty, na které se okamžitě hroutíme. Po doplnění tekutin se kocháme krajinou. V dálce je vidět i hrad Kašperk! Při zvedání se přítel praštil o stříšku a začal nadávat nahlas.
Hrdinně pokračujeme v cestě dál až k Scheinostovu zátiší. Zde si dáváme další pauzu. Na místě je altánek, kolem kterého protéká čistý potůček, doplňujeme tekutiny přímo u pramene a věřte, že ta voda chutná lépe než cokoliv jiného. Toto zátiší bylo vybudováno společností Solo v roce 1927 na památku továrníka Františka Scheinosta.
V lese míjíme památník, na tomto místě se stalo nějaké neštěstí.

Zbývá nám poslední část kopce, zde se na chvíli zastavujeme, nejen abychom popadli dech, ale také abychom vychutnali krásný výhled.

Po chvíli se dostáváme na cestu – jsem opět „proklínána" když přítel zjišťuje, že jsme sem mohli vyjet autem. Ujišťuji ho, že potom by z cesty neměl ten správný zážitek.
Míjíme televizní vysílač a obědváme před Svatoborem.

První rozhledna byla na tomto kopci postavena v letech 1895-98. V roce 1905 byla tato 25 m vysoká rozhledna s cimbuřím zastřešena a celková výška tak dosáhla 28 m. V roce 1933 byly ve zdivu zjištěny trhliny a tak byla původní rozhledna 8. května 1934 odstřelem stržena. Během následujících třech (!!!) měsíců postavili novou, 31,6 m vysokou. O rok později byla k rozhledně přistavěna turistická chata s restaurací a několika pokoji.
Ze Svatoboru dokonce pochází jeden ze základních kamenů Národního divadla.
Při odpočinku jsem zpozorovala motýla, který v mé fotosbírce chybí. Jednalo se o Otakárka Fenyklového. Ulovit ho, dalo značnou práci, ale nakonec se podařilo.

Cituji z webu příroda.cz:
„Vzhled
Otakárek fenyklový právem patří mezi naše nejkrásnější motýly. Chrakteristická je pro něj výrazná černá kresba, lemující okraje jinak žlutavých křídlech. Na zadních křídlech s vlnkovitým okrajem střídá černou barvu modrá. Ve vnitřních úhlech zadních křídel tohoto motýla zdobí dvě červená oka. Mimo to si lze všimnout nápadných ostruh (též na zadních křídlech), které jsou pro naše otakárky typická. Jinak je housenka světle zelená s černými proužky, které ještě zdobí oranžové tečky. Na kráse mu také přidá jeho rychlý a elegantní způsob letu. Housenka je celkem nenápadně světle zelená s černými proužky, které jsou ozdobeny oranžovým tečkami. Je nápadná oranžovou vysunovatelnou vidlicí v záhlaví. Tato vidlice spolu se sekretem ze žlázy, který voní po fenyklu (od toho název fenyklový) nebo ananasu, by měla mít zastrašující účinek pro predátory.
Rozšíření
Pokud budete mít stěstí a otakárka spatříte, určitě to bude na sušších stráních stepního a lesostepního typu. Dospělí motýli se také často shlukují na vrcholech kopců vyvýšených míst v krajině. Mimo naší republiku se vyskytuje v celé Evropě Asii a Severní Americe.
Způsob života a potrava
Jako snad každý motýl, i otakárek rád saje nektar z pestrobarevných květů vyskytujících se v naší přírodě. Housenky se živí především rostlinami z čeledi mrkvovitých. Nemusíte se však bát toho, že by vám otakárkové zlikvidovali úrodu mrkve na vaší zahrádce. Dávají přednost jiným druhům.
Rozmnožování
V našich zeměpisných šířkách mívá tento druh motýla dvě generace ročně. První v dubnu a druhou v srpnu. Samičky kladou svá vajíčka na různé části okoličnatých rostlin – mezi ně patří i výše zmíněné mrkvovité.
Ochrana
Otakárek fenyklový patří v ČR mezi chráněné , ohrožené druhy (Dle vyhlášky 395/1992). „
Z rozhledny je vidět na všechny strany. Krom zmíněného hradu Kašperk, je možno vidět Poledník, Rabí, Čerchov, Temelín, Boubín, Pancíř a mnohé jiné.

Ze Svatoboru pokračujeme lesem po žluté turistické značce až na rozcestí Úbočí Svatoboru. Odtud se vydáváme po modré do Sušice.
V lese jsme byli svědky dramatu přírody. Boj pavouka s chyceným čmelákem. Čmelákovi se podařilo nakonec uniknout, což bylo dobře, ostatně, fandila jsem mu. Přítel toho litoval, prý se těšil, že konečně uvidí na vlastní oči, jak takový pavouk bude čmeláka konzumovat.

Modrá značka nás dovedla ještě k jednomu rozcestí. Po notném přemlouvání jsme se vydali ještě cca 200 metrů k vodojemu.

Vodojem v tomto místě stojí od roku 1931. Jeho věžička slouží jako vyhlídka a je volně přístupná. Je z ní pěkný výhled na město, podobný výhled jsme měli i na Andělíčku. Údajně se takový výhled člověku naskytne i ze Žižkova vrchu, kde je památník v podobě husitského kalicha z roku 1924, tam se mnou ale už přítel jít odmítl a tak jsme se na kalich mohli jen z protějšího kopce dívat.

Do Sušice to bylo již co by kamenem dohodil. Přes prudké stoupání v úvodu dnešní cesty se nám procházka velice líbila.
Na Svatobor ze Sušice to bylo po červené značce dle průvodce 3,3 km, cesta zpět po žluté a modré měřila cca 3,7 km.