Na hradě nabízí turistům dvě prohlídkové trasy: „Palác" a „Věž". Zde naštěstí nemusíme dumat nad tím, kterou trasu si vybrat, protože se poměrně výhodně dají zakoupit obě trasy a tak volíme tuto variantu.

Rabí je největší hradní zříceninou v Čechách. Prodělal řadu přestaveb a tudíž je zajímavý i z hlediska architektonického. Nejstarší část hradu pochází z roku 1300. Hrad je známý i tím, že zde přišel Jan Žižka o druhé oko.
V roce 1954 přešel hrad Rabí do rukou státu.

Na hradě se koná i množství kulturních akcí. V létě když jsme tam byli zde večer promítaly filmy.

V hradní konírně zároveň probíhala výstava svatebních fotografií. Ke každé fotografii byl potom uveden příběh manželů, což mi připadalo velice zajímavé – například odloučení válkou apod.

Schodiště na věž. Ve výpravě jsme měli několik psů, moc se jim nahoru nechtělo a ještě hůře se jim scházelo dolů.

V hradním sklepení je nejen voda, ale dělají se jim zde i krápníková brčka.

Pohled na hradní kapli. K hradu byla dříve připojena kamenným mostkem.

Projití obou okruhů sice zabralo poměrně dost času, ale přesto se mi podařilo přemluvit přítele k dalšímu výletu a to na Velhartice.
Zde se nachází hrad i zámek v jednom areálu. Zde bohužel nenabízejí zvýhodněné vstupné na oba okruhy a tak jsme se museli rozhodovat. Já stála o návštěvu hradu, na zámku jsem před několika lety byla. Přítel se nechtěl rozdělit a tak nakonec s prohlídkou hradu souhlasil. A líbila se mu, ostatně stejně jako na Rabí. Všem, kteří tolik nemilují historii (jako můj přítel) a nemají příliš času na oba okruhy doporučujeme okruh Věž.
Ale zpět k Velharticím. Velhartice se propagují jako „Velhartice, hrad který vás mile překvapí" a tomuto heslu dostojí.
Hrad začal stavět Bohumil z Budětic, po něm pokračoval Bušek starší a Bušek mladší z Velhartic. Ano, je to právě ten Bušek, jež je zmiňován v Romanci o Karlu IV. básníkem Janem Nerudou.

Prohlídka hradu začala jako každá jiná. Průvodce nám před vstupem do hradu stručně řekl něco o jeho historii s tím, že později na tento úvod navážeme. Ve věži, zvané donjon (= obytná věž) předal slov své kolegyni jež nás seznámila se životem společnosti v 15. století podle středověkého autora Tomáše Štítného, který život přirovnává k šachové hře. To bylo opět něco pro mě!:-)

Co ale zaujme každého při návštěvě Velhartic je velký kamenný most spojující jednu věž v podstatě s druhou věží. Z druhé věže se nebylo možno dostat jinak, než prostřednictvím tohoto mostu. Tato stavba nemá ve střední Evropě obdoby.

Délka tohoto mostu je 32 metrů, široký je 3 metry a výška je téměř 10 metrů. Proč myslíte, že most nemá krychlové pilony? Osvětlil nám to průvodce, narušení válcovitých pilonů by prý most příliš nepoškodilo, dělová koule se po nich sklouzne dolů, v opačném případě by mohlo dojít k vážnému narušení mostu.
Přiznávám, že přítele tato stavba fascinovala, považoval téměř za šílenost, stavět takový most jen kvůli tomu, abyste se mohli dostat do druhé věže:-D
Ve druhé věži původně nebyl východ, objevil se tam až když jej násilně vytvořili hledači pokladů, nic než několik kostí zde však nenašli. Údajně se do věže z mostu házeli odsouzenci a měli zde umírat hlady. Co jsme tak mohli posoudit, pravděpodobně zemřeli hned v důsledcích pádu.

Hned vedle hradu si můžete prohlédnout malý skanzen lidové architektury. Stavby jsou sem dovezeny z pošumavského předhůří, kde nemohly zůstat. Prohlídka je volná a zatím lze budovy obdivovat pouze zvenčí. Časem však plánují zpřístupnit i vnitřní části objektů.

Přestože se přítel nakonec v závěru dne přiznal, že se mu prohlídky líbily a bylo to vlastně fajn, neodpustil si remcání, že jsme se nikde nevykoupali. Cestou zpět tedy zastavujeme kousek za Velharticemi u rybníka s příznačným názvem Bušek. Je zde poměrně dost lidí i v pokročilou hodinu, voda je ale šíleně studená. Nejprve mám hrůzu z toho, že dostanu omrzliny, nakonec si však přeci jen trochu zaplaveme oba. Upozorňuji však, že to není mou choulostivostí, ten den to bylo snad studenější než voda v řece Otavě, ve které jsme se ráchali předtím.
Zpět do kempu se vracíme přes Hartmanice, ve kterých je židovská synagoga s muzeem, kterou však vidíme už jen zvenčí.