den 3.

Po delší době opět návrat k dovoleným (v tomto počasí s o to větší chutí)…

Třetí den nám prší. Využívám tak to, že nelze skoro nic dělat a dočítám knížku. Ve zbylém čase dospávám :-))
Odpoledne se počasí umoudřuje a tak po 15 hodině vyrážíme autem do Sušice. Rozhodli jsme se totiž navštívit místní muzeum (Muzeum Šumavy). Všem, kteří se tak chystáte učinit doporučuji si na muzeum vyhradit více času, hodina a půl nám stačila v podstatě na prohlídku jediné expozice a proběhnutí expozic dalších. Na rozdíl od některých muzeí má toto muzeum skutečně co nabídnout a to za velice slušnou cenu.
Muzeum v Sušici bylo založeno roku 1880 jako první muzeum v jihozápadních Čechách. Od roku 1932 sídlí v tzv. Voprchovském domě jehož dvorní trakt navazuje na zbytky středověkého městského opevnění.
Zvenku vypadá muzeum takto:

Stálá expozice muzea se skládá z těchto částí:
Minulost horního Pootaví
Sušický cínový poklad
Měšťanský interiér z pol 19. stol.
Kapucínská knihovna
Sbírka skla Bruno Schreibera
Sušické sirkářství
Pašeráctví
Výstava

Prohlídkou postupujeme pěkně od začátku. Nejprve si proto pročítáme vše z minulosti horního Pootaví a prohlížíme si historické nálezy a rekonstrukce dobových sídlišť pravěkého a středověkého původu.
Spoustu času nám zabralo prohlédnout si expozici o historii zápalek v Sušici, protože tato část nás zajímala nejvíce. Přečetli jsme si vše a tak nezbylo příliš času na ostatní expozice.
Dozvídáme se, že výroba sirek se do Sušice dostala díky místními rodákovi Vojtěchu Scheinostovi, který se vyučil ve Vídni truhlářem. Po vyučení získal práci u vídeňského lékárníka Štěpána Romera, který vyráběl fosforové zápalky, na které měl patent. Vojtěch se tak seznámil s výrobou zápalek a zmiloval se do pomocnice Marie Urbancové z Lipníku na Moravě. Společně se potom vrátili domů do Čech do Vojtěchovy rodné Sušice.
Roku 1839 pak začali manželé Scheinostovi v provizorně opraveném vyhořelém domě uprostřed náměstí vyrábět první sirky.
Zpočátku prodávali sirky na místních trzích, ale velký zájem o ně měli i v Praze. Postupně se poptávka po sirkách natolik zvýšila, že bylo nutné výrobu rozšířit. A tak začali Scheinostovi zaměstnávat celé rodiny i s dětmi…
Roku 1841 navázal Vojtěch spolupráci s židovským obchodníkem Bernardem Fürthem, díky němuž se výroba stále rozrůstala. O dva roky později tento žid celou výrobu koupil a původního majitele zaměstnal jako ředitele a technického vedoucího podniku.
Postupně se z manufakturní výroby stala výroba průmyslová. Výroba se rozvíjela natolik, že zápalky byly prodávány nejen na evropských trzích, ale i v zámoří a Orientu.
Bernard Fürth umírá roku 1849 a na jeho místo nastupují dědicové.
V 60. letech odešel z podniku Vojtěch Scheinost a založil samostatnou výrobu (také v Sušici). Za krátkou dobu dosáhl velkých úspěchů i když se nedaly srovnat s úspěchy Fürtha. Jeho sirky se prodávaly v Evropě, Americe i Asii. Do konce 19. století tak ovládají obě Sušické sirkárny světové trhy.
Značka SOLO vzniká v roce 1903, jako koncern s tímto názvem a se sídlem ve Vídni. Tento koncern sdružoval šest největších sirkáren Rakouska – Uherska.
Od 1.9. 2009 přešla společnost SOLO SIRKÁRNA a.s. ze společnosti výrobní na společnost obchodní. Tímto krokem byla po 169 letech výroba sirek v Sušici ukončena…
V expozici si prohlížíme sirkařské stroje a nástroje, nejstarší zapalovadla, zápalky a zápalkové nálepky (jimiž se kochám, neboť můj dědeček je sbíral). Samozřejmě zde nalézáme i dobové fotografie a klasickou krabičku na zápalky s obrázkem klíče a nůžek.

Mechanický betlém je pouštěn každou hodinu. Přestože se nejedná o žádnou historickou památku, doporučuji jej nevynechat.Betlém vznikl v během 10 měsíců roku 2004. Byl tak vytvořen jeden z největších mechanických betlémů v České republice. Betlém zachycuje život, starobylá tradiční řemesla, výrazné šumavské památky (hrad Kašperk, Velhartice i Rabí aj.) a lidovou architekturu. Nechybí ani dominantní stavby města Sušice (jako třeba radnice, rozhledna Svatobor, historické domy apod.). Autoři tohoto díla se jmenují Karel Titl a Pavel Svoboda. Betlém je dlouhý 5 m, hluboký 3,5 m, vysoký 2,8 m a jeho rozloha přesahuje 16 m2. Je na něm umístěno 150 pohyblivých a 150 pevných figur a 35 objektů.

Ostatní expozice už v podstatě jen probíháme, neboť do konce prohlídky nezbývá moc času. Nepříjemné je i to, že místní „hlídačky" nám to stejně jako ostatním návštěvníkům dávají dost najevo. Zřejmě chtějí zavřít přesně na čas.

Co jsem tak nějak pochopila z jejich tichého špitání, vzhledem k počasí je tento den návštěvnost muzea značná…
Sušický cínový poklad nabízí přes 80 kusů cínového nádobí z 16. – 17. století. Všechny předměty jsou s patřičnými popisky umístěny ve vkusných vitrínách.
V expozici Kapucínská knihovna si přes sklo můžeme prohlédnout staré tisky a prvotisky z knihovny místního kapucínského kláštera. Nachází se zde také sochy z kaple Anděla Strážce.
Měšťanský interiér z pol. 19. stol. obsahuje expozici národního obrození na Sušicku.
Sbírka skla Bruno Schreibera se nám velice líbí neboť obsahuje především české šumavské sklo (zelené lesní sklo).
Ve výstavním sále si prohlížíme moderní abstraktní obrazy, některé se mi líbí, jiné ne.
Expozici pašeráctví bohužel už doslova probíháme ze strachu, že budeme násilně vyhozeni a těsně před 17 hodinou Muzeum Šumavy v Sušici opouštíme s pocitem naprostého přesycení informacemi.
Vracíme se autem zpět do kempu a připravujeme večeři. Chystám program na následující den…