Než začnete číst – schválně o čem si myslíte, že článek bude, jo?;-)

Povím vám jednu starou historku, kterou již možná znáte.

Kdysi došlo k velkým záplavám. Jen několika málo lidem se podařilo vylézt na střechy domů a tím se alespoň prozatím zachránit, ale voda stoupala dál. Jeden muž také vylezl na střechu, tiše tam seděl, třásl se zimou a chladem a čekal na pomoc boží.
Náhle k němu připlul nafukovací člun. "Seskoč," volali na něj muži z člunu, "odvezeme tě do bezpečí." Muž však zavrtěl hlavou: "Kdepak, vím, že mě Bůh zachrání a tak počkám."
Po chvíli připluli na svém záchranném člunu hasiči. Nabídli muži pomoc, ale ten je odmítl a prohlásil: "Ne, Bůh mě zachrání."
Brzy na to přiletěl vrtulník. Záchranáři spustili k muži provazový žebřik a volali na něj ať se pevně chytí. Jenže muž je znovu odmítl a řekl: "Bůh mě zachrání."
Pak už mu nikdo nepomohl a ten muž se utopil. Když přišel do nebe, stanul před Bohem a stěžoval si mu: "Tolik jsem v tebe věřil! Proč jsi mě nezachránil??" A Bůh mu odpověděl: "Poslal jsem ti nafukovací člun, záchranný člun, vrtulník, ale tobě to prostě nedošlo!"

Udělejme to pro sebe a když se "topíme" přijměme hned nafukovací člun. Nečekejme na záchranný člun ani na vrtulník. Nikdy totiž není jisté, že další člun připluje, nebo že přiletí onen vrtulník. V životě člověka totiž není nic zřejmé na první pohled. Proto se smiřme s člunem, neboť bychom později mohli zjistit, že nám to jen nedošlo…

Tímto také děkuji všem nafukovacím člunům, záchranným člunům a vrtulníkům – a že jich kolem mě je:-)