Tak a máme tu opět Valentýna, tak proč stejně jako loni nepodarovat čtenářky?:-) Samozřejmě si to může přečíst kdokoliv, ale pokud nejste příznivci červené knihovny, tak přeskakujte:-D Jinak – je to také již delší dobu co jsem to psala…;-)

1.

 

Přecházela po hradbách sem tam a nervózně si mnula ruce. Bylo sice chladno, ale jí bylo nesnesitelné vedro. Zvažovala všechny možnosti. Moc jich nebylo. Ať přemýšlela sebevíc, nedokázala vymyslet možnost, která by vyhovovala JÍ.

Znovu se zahleděla do tmy. Všude byla tma, ale ona věděla, že tam, za hradbami, někde čeká. Nesnášela ultimáta. Do rozbřesku se musí rozhodnout. Pche, rozhodnout! Kéž by se tak mohla rozhodovat. Ale ona měla jedinou možnost. Přistoupit na jeho podmínky. Nechtěla aby došlo ke zbytečnému krveprolití. Stejně by hrad neubránila. Měla příliš málo mužů.

Ultimátum. Možnost předejít krveprolití tím, že se za něj provdá. Tím on získá vše, co chce: postavení, pozemky, poddané… a jako prémii získá i ji. Ale bude ji chtít až ji uvidí? Až spatří její tvář?

Opřela se obličejem o hradební zeď. Nikdy jí nevadilo to, jak vypadala. Dávno zapomněla na to, jaké je to být… krásná. Ale teď by to mohl být problém. Lidem, kteří ji znali, to nevadilo. Ale jejímu budoucímu muži… Ne, zřejmě než aby si ji vzal, tak vydrancuje celý hrad. Ale přesto byla odhodlaná to zkusit. Vždyť sňatek jí nabídl on! A ona si ho vzít bude muset! Nemůže přece jen kvůli své malichernosti obětovat životy svých lidí.

Vzdychla, odlepila se od zdi a znovu nervózně přešla o kousek dál. A zase ta otázka: bude ji chtít, až ji uvidí? A ona přece jen tak nebude sdílet lože s tím barbarem! Ne, ne to raději skočí z hradeb. A odsoudí tak své lidi k jisté smrti, ne to nemohla udělat.

„Madam, lady Terro.“ Hlas služebné ji vytrhl z úvah. Otočila se a pokusila se o úsměv. „Madam, je čas.“

Pohlédla směrem k východu. Noc začínala blednout. „Ano, je čas,“ vzdychla. Kéž by tak mohla zastavit svítání. „Ingrid, ať mi připraví koně, a zavolej i otce Antela…“

„Ano madam.“ Ingrid se odmlčela. „Madam…“

Terra se otočila. „Ano?“

„Madam, jste si jistá? Já… muži by za vás položili život.“

„Já vím,“ pousmála se, její lid jí byl věrný. „Ale nemělo by to cenu, viděla jsi přece, kolik má vojáků.“

Služebná přikývla, litovala svou paní, a také věděla, že jí nemůže pomoci. Odešla tedy zpět do hradu zavolat kněze a dát připravit koně. Také musela ještě do komnaty své paní, venku bylo chladno a Ingrid dostala strach, aby se její paní nenachladila, proto pospíchala po schodech do věže pro plášť.

S východem slunce vyjela Terra a otec Antel z hradu a zamířili do kostela, který byl vystavěn nedaleko lesa. Podrobně vysvětlila otci Antelovi, proč ho bere s sebou. Chtěla si zajistit svou nevinnost a svůj život pomocí předmanželské smlouvy. Právě kvůli smlouvě s sebou vzala kněze. Nechá si tam napsat, že se jí ten barbar bez jejího svolení nesmí ani dotknout, a pokud by zemřela podezřelou smrtí jako je otrava, či pokud by ji manžel dal zavraždit, tak by všechen její majetek připadl jejímu lidu.

Koně uvázali u kostela. V kostele poklekla před oltářem a tiše se modlila. Třeba ji ještě něco zachrání před jejím osudem. Tiše se modlila k bohu, zatímco Otec Antel připravoval smlouvu.

 

2.

 

Richard Kingsley ležel ve svém stanu a nemohl spát. Nemohl uvěřit, že té ženě nabídl sňatek. Věděl moc dobře, že je jen otázkou času, kdy se mu podaří hrad dobít, ale nechtěl zbytečně prolévat krev nevinných lidí.

Zvažoval, zda bude Terra ze Sydoku s jeho návrhem souhlasit. Sňatkem s ní získá vše, po čem kdy toužil: tituly, pozemky a v neposlední řadě i strategicky umístěný dobře opevněný hrad. A jako prémii získá manželku.

Přemýšlel, jak ta žena asi vypadá. Co když se mu nebude líbit? Ještě tu byla možnost hrad prostě napadnout.

Svítání ho překvapilo. Nečekal ho tak brzy. Byl zvědav, zda Terra ze Sydoku přijede. Vstal a začal se oblékat, pak s sebou vzal svého zbrojnoše a vydal se ke kostelu, který zvolil jako místo setkání.

Před kostelem už stáli dva koně, to znamenalo, že tu také nebyla sama. Nějak ho to nepřekvapilo. Sesedl z koně a nervózně se ošil. Pak vstoupil do dveří.

Klečela zády k němu. Když vstoupil, narovnala se, ale neotočila se. Pozorně si jí prohlížel. Měla dlouhé vlasy a štíhlý pas. Vypadalo to, že by sňatek s ní nakonec nemusel být tak hrozný.

„Má lady, snad tu ke mně nebudete stát zády. Chtěl jsem s Vámi projednat jednu velice důležitou záležitost, jak jistě víte, a rád bych vám při tom viděl do očí.“

 

3.

 

Po jeho slovech se zachvěla. Teď, teď zjistí, že je šeredná. Co udělá? Bude si ji přesto chtít vzít? Nebo bude drancovat, zabíjet, znásilňovat, vypalovat?

Pomalu se otočila, hlavu skloněnou a natočenou stranou. Cítila na sobě jeho pohled, poprvé v životě si připadala nejistě. Co udělá?

Přistoupil k ní blíž, musela přemoci náhlý pocit utéci. „Lady, když jsem Vás žádal, abyste se otočila, doufal jsem, že se na mě též podíváte.“

Jeho slova ji obklíčila. Nebylo již úniku. Bude litovat. Vzdychla a pak zdvihla hlavu, aby mu mohla pohlédnout do očí.

Bezděčně sebou cukl. Věděla to, na okamžik zavřela oči a za víčky spatřila vypálený hrad a mrtvé poddané.

Kdysi dávno, když byla malá, měla to štěstí, že přežila požár. Přežila, ale cenou byla polovina její tváře, která byla nyní zkrabacená od ohně. Měla ji jako památku na ten oheň. Pamatovala si, jak otcův zbrojnoš riskoval svůj život, aby ji zachránil. A také si pamatovala, jak matka plakala, když ji pak spatřila. Nevěděla, co se tenkrát honilo rodičům hlavou, ale byli vděční, že přežila. Lékař jí nedával veliké naděje, několik týdnů blouznila v horečkách. Přestože jí oheň tak ohrozil, nepociťovala k němu nenávist či odpor. Dokonce z ohně neměla ani strach.

Sledovala tvář Richarda Kingslyho. Musela uznat, že je to pohledný muž. Jak by někdo, kdo vypadá normálně, mohl chtít za ženu takovou šeredu?

„Můj pane, pochopím, když svou nabídku k sňatku odvoláte,“ pronesla klidně. V jejím nitru to však vřelo, nechtěla si ho vzít, ale ani nechtěla prolévat krev svých lidí.

„Má lady, tak snadno se mě nezbavíte,“ pousmál se. „Má nabídka stále platí.“

„V tom případě Vaši nabídku přijímám,“ prohlásila. „Mám však jednu podmínku.“

„Podmínku, madam?“ podivil se. „Myslím, že nejste v situaci, ve které byste si mohla klást podmínky. Co je to za podmínku?“

Terra se ošila. Opravdu nebyla v situaci, ve které by mohla klást podmínky. „Ano pane. Mou jedinou podmínku je, že musíte podepsat tuto předmanželskou smlouvu.“ Pokynula knězi.

Richard přejel smlouvu očima a pousmál se. „Jen tohle?“ Přestože si to odmítla připustit, zamrzelo ji, že mu její podmínky nevadí. Bylo to jasné, pojme ji za manželku, ale manželské povinnosti od ní vyžadovat nebude. V duchu se okřikla. Zůstane čistá a třeba se jednou vdá za někoho jiného, za někoho, koho bude milovat. Přesto ji mrzelo, že ji hned odepsal. Patřil zřejmě mezi muže, kteří stáli pouze o hezkou tvář.

Z jejích úvah ji vyrušil jeho hlas. „Madam, dovolte abych k Vaší smlouvě přidal ještě jednu věc.“ Pokynul knězi: „Piš! Přeji si, aby v případně mé smrti připadl všechen můj majetek mé ženě a případným dědicům.“

Udiveně se na něj podívala, nejen že jí tím dává možnost získat zpět všechen její majetek v případě jeho smrti, ale i majetek, který připadá jemu, popřípadě který později získá. Pak se zamračila, o jakých dědicích to mluví? Vždyť je ve smlouvě jasně řečeno, že se jí bez jejího svolení nesmí ani dotknout. Myslí si snad, že ho nadšeně bude lákat do své postele? Nikdy! To by raději zemřela! Nebo si snad chce zajistit dědice u jiných žen a smlouvou si chce pojistit, že jeho bastardi nebudou žebráci?

Místo toho, aby však něco namítla, mlčela.

Antel dopsal. Zvědavě pohlédl na Terru a ta neznatelně kývla. Pak již ona a Richard jen podepsali právě sepsaný dokument.

„Madam, myslím, že bychom se měli vzít již dnes,“ prohlásil potom.

Celé její nitro křičelo. Tak brzy? Dnes? Místo, aby něco namítla, jen přikývla. „Nechám Vám a Vašim mužům otevřít bránu. A teď, když dovolíte, bych se ráda vrátila na svůj hrad.“

Nic nenamítal. Hrdě kolem něj prošla ven, kněz ji následoval. Nasedla na koně a vydala se zpět domů. Musela připravit vše na svatbu. To pomyšlení ji děsilo. Již za několik hodin bude někomu patřit.

 

4.

 

Sledoval, jak odchází. Pohupovala se v bocích a její chůze vypadala vznešeně. Ucítil podivné vzrušení. Za několik hodin mu tato žena bude patřit.

Když mu ukázala svou tvář, skutečně pomyslel na to, že by svou nabídku odvolal. Bylo od ní šlechetné, že se pokusila mu to ulehčit. Pak se však rozhodl, svou nabídku neodvolat. Z té ženy totiž cosi vyzařovalo. Přestože už měl spousty krásných žen, tato žena byla hrdá a vznešená, i když její tvář vypadala hůře než tvář obyčejné selky. Tato žena vyzařovala nějaké kouzlo. Mluvil s ní chvilku a měl dojem, že by ho očarovala, nebýt její tváře.

Co měla znamenat ta její formulace o tom, že se jí nesmí dotknout? Chtěl mít potomky a byl také rozhodnutý je mít. Však on už se postará o to, aby jeho žena s jeho doteky souhlasila.

Všiml si moc dobře, jak reagovala na jeho slova, že v případě jeho smrti odkazuje vše své manželce a svým dědicům. Viděl její pohled, všiml si, jak jí jemně zčervenaly tváře. Bavil se její reakcí.

Vyšel ven a nasedl na koně. Nemohl přestat myslet na tvář své budoucí ženy. Polovina její tváře byla pěkná, pokožka napnutá, s jemným růžovým nádechem. A druhá polovina byla zkrabatělá žárem.

Jak se jí to stalo?

Nemohl se zabavit myšlenek na ni. Byla… jiná, zvláštní.

 

5.

 

Jakmile přijela zpět, nechala otevřít bránu. Pak přikázala, aby začali chystat vše na svatbu. Brzy se v podhradí začali zabíjet vepři a jehňata na hostinu.

Ingrid nechala do její komnaty přinést velkou káď. S úlevou se Terra ponořila do vody. Smývala ze sebe všechnu hořkost a snažila se zapomenout na nadcházející okamžiky. Zamyšleně si drhla vlasy.

Bezděčně se dotkla své zohavené tváře. Bude jí její manžel nenávidět? Nebo mu bude lhostejná?

Ingrid jí sdělila, že Richardovi muži už jsou na hradě. Byli srdečně přivítáni a všichni prý čekají na obřad.

Terra vzdychla, ponořila hlavu do kádě a smyla tak všechny byliny, které si vtírala do vlasů. Pak vstala a osušila se.

Ingrid jí přinesla bílé svatební šaty po její matce. Terra zadržela slzy. Ty šaty chtěla mít na sobě, až si bude brát muže svých snů. A nyní si je oblékala na svatbu s barbarem, kterého si byla nucena vzít.

 

***

 

Vešla do hradní kaple. Sledoval ji od oltáře. Až na její tvář vypadala dokonale. Bílé šaty proplétané světle modrým hedvábím jí neskonale slušely.

Kdosi začal hrát na varhany. Nic nevnímala, v uších jí šumělo. Pomalu došla až ke svátečně oblečenému Richardovi. Slova otce Antela proudila kolem ní. Ani nevěděla, na co řekla ano.

Když svůj slib řekl i Richard, začal jim lid provolávat slávu. Spolu s Richardem se odebrala do hodovní síně.

Jedli, ale Terra si připadala jako ve snu. Tak, teď už je vdaná. Cítila se zvláštně. Měla chuť se hystericky rozesmát a pak plakat.

Dotkla se jejich společného poháru zrovna ve chvíli, kdy po něm sáhl i Richard. Dotkl se její ruky. Strnula a poplašeně na něj pohlédla. Jeho oči se na ní smály. On se jí vysmívá! Zamračila se, čímž ho pobavila ještě více.

„Napijte se, má paní.“ usmál se. „Za okamžik se odebereme do naší komnaty.“

Víno jí po jeho slovech zaskočilo. Rozkašlala se. Když se jí podařilo znovu nabrat dech, střelila po něm pohledem. Zamyšleně si ji prohlížel.

Odstrčila od sebe talíř s jídlem. Pod jeho pohledem by již nepozřela ani sousto. Cítila na sobě soucitné pohledy některých mužů jeho družiny. Někdo se na ní koukal pobaveně, jiní škodolibě. Necítila se dobře.

„Můj pane,“ špitla. „Necítím se tu příliš dobře, snad vám nebude vadit, když se odeberu do své komnaty.“

Pobaveně se usmál. Pak vstal a prohlásil: „Omluvte nás prosím, pánové, já a má žena se nyní odebereme do naší komnaty.“ Než stačila cokoliv namítnout, odsunul její židli, vzal ji za ruku a vedl po schodech nahoru do věže.

Po cestě zaslechla několik peprných poznámek na téma první noci. Bezděčně zčervenala.

 

6.

 

Když za nimi zapadly dveře jejího pokoje, vytrhla se z jeho sevření. V očích jí plál vztek. Co si vůbec myslí? Není jeho majetek, aby s ní mohl vláčet jako s kusem hadru.

Otočila se směrem k němu a zůstala oněměle stát. Uprostřed místnosti stála káď plná vody. Její manžel se bezostyšně svlékal. Sledovala jeho mužnou hruď, svalnatá stehna a… svým pohledem zajela i pod břicho… Nebylo to poprvé, co viděla nahého muže, často pomáhala léčit raněné. Ale dnes, dnes to bylo něco zcela jiného.

Cítil na sobě její zkoumavý pohled. Byl velice zvědav, co udělá, zřejmě viděla nahého muže poprvé.

Prudce se otočila a zamířila ke dveřím. V mžiku byl u ní a zastoupil jí cestu. „Kam prcháte, madam!?“

„Já, já… já…,“ zakoktala se a zarděla se. Jeho nahota ji bůh ví proč naprosto vyvedla z míry. „Chtěla jsem Vám přivést někoho, kdo vám pomůže s koupáním, pane,“ špitla.

„Myslím, že má žena mi může dostatečně pomoci, madam?!“

„Ale…,“ namítla.

„Žádné ale, o pomoci při koupání v té Vaší smlouvě nic nestálo. A pokud si mě nechcete rozhněvat, tak mi pomůžete. Nesnažte se mi uprchnout. Nechcete přece, abych Vás honil, nebo snad ano?“

Nechtěla, byla by všem k smíchu. Pohlédla mu do očí, aby zjistila, že svou výhružku myslí vážně.

Aniž by cokoliv řekl, protáhl se kolem ní a vstoupil do vody. Přistoupila k němu blíž a nervózně přešlápla.

„Co tam tak stojíte?“ otázal se téměř nevrle.

„Já… já nevím, co mám dělat,“ odvětila.

„Pro začátek byste mi mohla umýt záda, co Vy na to?“

Mlčky popadla mýdlo a začala mu jím přejíždět po zádech. Byla ráda, že jí nevidí do obličeje. Nechápala, proč se stále červená! Nesnášela se za to! Ze zad přešla k hrudníku. Začínala cítit cosi zvláštního. Přestože by si to nikdy nepřipustila, líbilo se jí to. Jemně svými prsty a za pomoci mýdla zkoumala jeho hrudník, záda. Pak přešla k nohám. Téměř něžně mu přejela po lýtku a pak výš.

Prudce otevřel oči a vytrhl jí mýdlo z ruky. Polekaně uskočila a vyplašeně ho pozorovala. Neměla nejmenší tušení, jaká muka mu svou péčí způsobila. Musel se prudce ovládnout aby svou ženu nestrhl k sobě do kádě a neporušil tak jejich smlouvu. Vzrušila ho. A teď na něj vyplašeně zírala. Zřejmě si vůbec neuvědomovala, co se stalo.

Předstíral, že se myje, zatímco jeho vzrušení pomalu upadalo. Přece ho nemůže vzrušovat žena, která není ani trochu hezká? Mohla a to ho rozčílilo.

Pomalu se postavil v kádi.

„Co na mě tak zíráte?! Podejte mi ručník.“

Terra popadla ručník a podala mu ho. Nechápala, proč mluví tak rozčileně. Provedla snad něco?

Když se osušil přihodil poleno do krbu a vlezl si do kožešin na její posteli. Nervózně přešlápla. Pak se pomalu vydala ke dveřím.

„Kam jdete?“ zeptal se, aniž by se namáhal vstát.

„Když už nebudete potřebovat mé služby, šla bych se vyspat do svého pokoje.“ prohlásila.

„Madam, jsme manželé. Co je v naší smlouvě, ví jen otec Antel, Vy a já. Ostatní si myslí, že nyní prožívám noc plnou vášně se svou manželkou. Rozhodně jim to nehodlám vyvracet. Budete spát tady!“

Ohromeně na něj pohlédla. Spát tady? S ním? V jedné posteli? Zdálo se, že nemá na vybranou. Zatnula zuby. Přistoupila k truhle a otočila se zády k němu. Svlékla si šaty a ve spodničce přistoupila k posteli. Uhnul stranou, aby měla dost místa. Ona však strhla z postele kožešinu a lehla si na kůži ke krbu.

Mlčky sledoval její počínání.

„Madam, nechci Vás k ničemu nutit, ale obávám se, že Vám bude na zemi zima. A navíc, postel je dost velká pro oba.“

„O mé zdraví nemějte starosti, sire.“ odsekla. „Je to tu celkem pohodlné a zima mi rozhodně není.“

Pokrčil rameny. „Jak myslíte.“

 

7.

 

Samozřejmě, že lhala. Poté co zhasl oheň v krbu, jí začalo mrznout celé tělo. Místo, aby překonala svou hrdost a vlezla si do postele, za ním (!) tak se stulila do klubíčka a zavřela oči. Asi za hodinu se jí podařilo usnout.

 

***

 

Probudily ho podivné zvuky. Napřímil se na posteli a tiše naslouchal. Chvíli mu trvalo, než přišel na to, co zvuky vyvolává. Jeho ženě drkotaly zuby.

„Bláznivá ženská, kdyby mě poslouchala!“ tiše zaklel. Pak vylezl z postele. Přistoupil k ní a zvedl ji z podlahy jako pírko. Něco tiše zamumlala a přitiskla se k němu.

Usmál se. Přistoupil k posteli a pomalu ji uložil. Přikryl ji kožešinou a zalezl k ní. Stále drkotala zuby, a když si lehl do postele, instinktivně se přestěhovala a přitiskla k němu. Vyzařovalo z něj teplo. Objal ji kolem pasu, aby ji zahřál. Drkotání zubů brzy přestalo. Lehce se k němu tiskla.

Trvalo dlouho, než usnul. Držel svou ženu kolem pasu a usmíval se. Třeba nebude tak odporná. Naopak v tuto chvíli se mu zdála více než přitažlivá.

 

8.

 

Ráno se probudila s tváří zabořenou v jeho hrudi. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je. Jak jsem se dostala do postele?

Jednu nohu měla vklíněnou mezi jeho stehny a druhou měla přehozenou přes jeho tělo. Lehce ji objímal kolem pasu. Zastyděla se a pohnula se, aby se vyprostila z jeho sevření.

„Dobré ráno,“ vyděsil ji jeho hlas.

„Ehmm, pane, nechtěla jsem Vás probudit. Velice se omlouvám. Jen mě pusťte a můžete spát dál.“

„A co když Vás nechci pustit?“ zeptal se laškovně.

Zvedla svou tvář, aby mu mohla pohlédnout do očí. Jejich rty se ocitly nebezpečně blízko u sebe. Na krku cítila jeho horký dech. Srdce jí začalo bušit rychleji. Jeho pohled změkl. Ač se jí to zdálo nemožné, přitáhl ji ještě blíže k sobě. Chtěla zaprotestovat, ale nezmohla se na slovo. Jeho rty se lehce jako vánek dotkly jejích. Byla paralyzovaná tím dotekem, neschopná promluvit jediné slovo.

Když nic nenamítala, troufl si víc. Přitiskl své rty na její. Lehce začal ochutnávat její spodní ret. Všiml si, že zavřela oči. Po horním rtu jí lehce přejel jazykem, zatímco jí rukou přejížděl po zádech. Pootevřela rty, ze kterých vyšel sten. Prožívala to, co ještě nikdy v životě. Chtěla se mu vytrhnout, utéci, připomenout jejich smlouvu a i to, že je šeredná, ale nemohla. Byla spoutaná tím slastným pocitem, který jí svázal hlasivky a vysál všechnu její sílu.

Nenechal ji protestovat. Do jejích pootevřených rtů vsunul svůj jazyk a začal zkoumat její ústa vonící mátou. Aniž by si to uvědomila, tiskla se k němu celou délkou svého těla. Ani její jazyk nezůstával k tomu jeho chladný. Lehce se propletl s tím jeho.

Polibek na okamžik přerušil, aby se oba mohli nadechnout a pak se sklonil, aby ji políbil na krku.

Otevřela oči a spatřila jeho zastřený pohled plný vášně. Vzpamatovala se. „Ne!“ prudce se odtáhla.

Zkoprněle na ní pohlédl. „Pusťte mě! Slíbil jste, že se mě nedotknete.“

S velikou námahou ji pustil. Vyskočila z postele, jako by ji uštkl. Rty měla naběhlé od polibku a vlasy pocuchané spánkem. Zalitoval, že smlouvu podepsal. Přestože polovina její tváře byla ohyzdná, byla to žena. Jeho žena. A vyvolala v něm takový žár, že měl chuť zapomenout na smlouvu a strhnout ji zpět do postele. Dokončil by to, co začal.

Místo toho však sledoval, jak otevřela truhlu, vytáhla bavlněné domácí šaty, přetáhla si je přes hlavu, pročísla vlasy hřebenem a než stačil cokoliv říci, vyběhla z pokoje, jako by jí za patami hořelo.

Kdyby mohl, rozesmál by se na celé kolo. Ale jemu to směšné nepřišlo. Cítil bolestnou touhu, touhu po ženě, kterou si včera vzal.

Natáhl se na posteli a zavřel oči, snažil se vybavit si lady Annu, se kterou se miloval pokaždé, když byl v Londýně. Ale místo tváře lady Anny se mu objevila dvojitá tvář se smaragdovýma očima.

 

9.

 

Vyběhla na hradby a opřela si žhnoucí tvář o hradební zeď. Vítr jí čechral vlasy. Snažila se uklidnit, ale šlo to jen těžko.

Jak mohla něco takového připustit? Úplně ji omámil! A ona? Jí se to líbilo! A nejen to, polibek mu dokonce oplatila!

V podbřišku jí létalo hejno motýlů pokaždé, když si vzpomněla na jeho doteky. Srdce jí splašeně bušilo a v hlavě jí šumělo.

„Přestaň!“ okřikla se. Musím na to zapomenout, nic se nastalo. Nic. Zavřela oči a nechala si tvář chladit větrem. Ale mysl ji zradila. Za víčky se jí zjevila scéna ze včerejšího večera. Nahý Richard stojící u kádě. „Ne!“ vykřikla zlostně.

Rozeběhla se po schodišti dolů. Vběhla do stájí jak vítr a nechala si osedlat svou klisnu. Vyjela z hradu tryskem. Potřebovala být sama. Děsila ji představa, že někde potká Richarda, který se jí vysměje.

Doslova ho viděla, jak říká, že si s ní jen pohrál. Z očí jí vytryskly slzy. Stala se jeho hračkou. Jak snadno se nechala obalamutit. Nenáviděla své tělo, které ji zradilo.

 

10.

 

Richard sešel do velké síně kolem poledne, aby zjistil, že jeho žena kamsi odjela. První věc, která ho napadla, byla, že se pokusila mu uprchnout. Ale tuto myšlenku zavrhl poté, co mu Ingrid oznámila, že paní s sebou nic nevezla. Přesto Richarda myšlenka na to, že se jeho žena jen tak sama potuluje po lesích zneklidnila. Potlačil nutkání vydat se za ní. Místo toho se vydal do podhradí mezi lidi.

Když se vrátil, spatřil svou ženu skloněnou nad malým dítětem jedné ze služebných. Cosi dítěti vyprávěla a chovala ho v náručí, zatímco služebná připravovala stůl na oběd. Musel uznat, že jeho paní je skutečně kouzelná. Stála k němu bokem, uvědomil si, že nebýt její spálené části tváře, byla by velice krásná.

Terra na sobě ucítila jeho pohled. Otočila se, aby zjistila, že ji její manžel zamyšleně pozoruje. Zarděla se, když si vzpomněla na jejich probuzení.

Přistoupil k ní. „Má paní, proč jste mi neřekla, že se jdete projet? Rád bych Vám dělal doprovod. Nerad vidím, když jedete sama do lesa. Mohl by Vás tam přepadnou nějaký bandita.“

Líbezně se na něj usmála. „Jediný bandita, který se pohyboval v těchto lesích nyní vládne tomuto hradu.“

Rozesmál se. „Madam, myslím, že přece jen nejsem tak strašný, jak si myslíte.“ Pak se obezřetně rozhlédl a tiše prohodil: „Nebo už jste zapomněla na ráno?“

Ruměnec se rozetřel na jejích tvářích. „Pane, myslím, že se ráno nic nestalo.“

„Ne?“ pousmál se a v očích mu zajiskřilo. „Pak jistě nebudete nic namítat, pokud se nic nebude dít každé ráno.“

„Ne!“ špitla zděšeně. „Pane, obávám se, že zapomínáte na svůj slib.“

„A já mám pocit, že zapomínáte na to, že jste má žena.“

„Uvědomuji si to až příliš,“ odsekla.

Než jí stihl poznámku oplatit, připletla se k nim Ingrid a pozvala je ke stolu. Terra po něm střelila pohledem. Spící dítě ze svého náručí podala služebné. Spořádaně přijala rámě od svého manžela a přešla ke stolu.

 

***

 

Odpoledne nasedla na koně a vyjela k lesu. Richard ji zamyšleně pozoroval z hradeb.

Terra dojela na mýtinu. Jako každý jiný den, zde několik chlapců cvičilo boj s mečem. Usmála se a pozdravila se s nimi. Jeden z chlapců jí podal meč a uklonil se. Terra uchopila meč pevně oběma rukama. Již od dětství se učila bojovat. Milovala lov, uměla střílet, na koni jezdila obkročmo stejně jako muži. Na hlavu si posadila helmu. Zdvihla meč, připravená k boji. První útok snadno odrazila a sama učinila výpad. Před dalším uskočila.

Náhle se na pasece rozhostilo ticho, její soupeř spustil meč. Terra se otočila. Richard stál na kraji paseky opřený o strom a sledoval ji. V tu chvíli byla ráda, že má helmu. Proč ji sem sledoval?

Richard byl překvapen, když našel Terru na výcvikové mýtině. Ještě více ho však překvapilo, když ji viděl bojovat. Ta žena ho stále překvapovala. Bylo to až neuvěřitelné.

Lehce kývl na chlapce a za chvíli byla mýtina prázdná. Beze slova k ní přistoupil a vytasil meč. Bezděčně couvla. Teď mě zabije, pomyslela si. Nastavila svůj meč, odhodlaná se bránit.

Richard zaútočil. Byl překvapen její hbitostí. Mrštně se uhnula a napadla ho z boku, kdyby se mu včas nepodařilo odrazit její útok, mohla být nyní vdovou. Do příští rány vložil více síly. Zapotácela sebou při jejím odražení. Richard střídal ránu za ránou. Terra již nestačila útočit. Omezila se na obranu a i ta, už polevovala. Ruce ji bolely. Udělala krok dozadu, zakopla o drn a upadla. Richard k ní přiskočil a odkopl její meč. Pak si na ni vítězně klekl.

„Má paní, Vy mě udivujete. Netušil jsem, že umíte zacházet se zbraněmi.“

Terra neodpověděla. „Pusťte mě,“ zasyčela.

„Ale, ale, jste poražená, madam. Myslím, že jako vítěz si zasloužím odměnu.“

„Co chcete?“ otázala se zděšeně.

„Polibek pro vítěze.“

„Ne,“ vydechla.

„No tak, Terro…“ Poprvé uslyšela své jméno z jeho úst. Líbilo se jí, jak ho vyslovil.

„Ne,“ vydechla.

Z jejího odmítnutí si nic nedělal. Lehce jí sundal helmu a zarazil se. Téměř zapomněl, jak vypadá celý obličej jeho ženy. Z jeho očí vyčetla, co mu prolétlo hlavou.

„Pusťte mě!“ téměř vykřikla. Nitro jí naplnilo zoufalství. Nikdy nebude v jeho očích krásná.

Vůbec ji neposlouchal. Lehce se dotkl prsty její znetvořené tváře. Zavřela oči. Přejel po svraštělé kůži. Pak palcem obkroužil její rty.

„Proč to děláte?“ otázala se zmučeně.

Proč to dělal? Nevěděl. Její tvář vůbec nebyla na dotek odporná. Líbilo se mu, dotýkat se jí. „Jak se Vám to stalo?“ otázal se.

Otevřela oči a probodla ho smaragdovými šípy. „Jako dítě jsem málem uhořela.“ Oči jí zastřel vzpomínkový mrak. „Když mě vysvobodili z plamenů, dostala jsem horečku, neměla jsem téměř žádnou šanci na přežití.“ Zarazila se, proč mu to všechno vykládá?

Vzal její vlasy a promnul je mezi prsty. Byly jemné jako hedvábí, lehce se sklonil a přivoněl k nim. Voněly jako rozkvetlá louka, líbilo se mu to.

„Richarde, prosím, pusťte mě.“

Vzpamatoval se, zahleděl se jí do očí. Vypadala vyděšeně. Vzdychl a postavil se. Podal jí ruku, kterou neochotně přijala a pomohl jí postavit se na nohy.

Děsil ji snad? Proč se mu tak zarputile bránila?

Posadila se na koně a počkala, až učiní totéž. Společně vyjeli k Sydoku.

Když projeli branou, pověsil se na Terru jakýsi slepý žebrák. Dotkl se jejího šatu a žádal o almužnu. Richard se chtěl žebráka rychle zbavit, ale Terra neváhala seskočit z koně. Potřásla žebrákovi rukou. Usmála se na něj tak, že si Richard na okamžik přál být tím žebrákem. Jemu Terra nikdy nevěnovala takový úsměv.

„Ach paní,“ zachrčel žebrák. „Darujte slepému starci minci, či něco k snědku. Bůh se Vám několikanásobně odmění.“

Terra se usmála. „Jak se jmenuješ?“ otázala se vlídně.

„Tofich, má paní,“ odpověděl žebrák udiveně nad tím, že se někdo tak vznešený stará o jeho jméno.

Richard jen udiveně zíral na svou ženu. Znal ženy, které by takovému žebráku hodily minci, či do něj dokonce koply a pokračovaly v cestě.

„Tofichu, doprovoď mě prosím na můj hrad. Dostaneš tam najíst a nějaká ta mince se tam pro tebe také najde.“

Tofich se uklonil a na tváři se mu rozlil blažený úsměv. K hradu to byl kousek. Terra nenaskočila zpět na koně, k Richardově údivu vzala žebráka za ruku a vedla ho na Sydok.

Když dorazili na hrad, požádala slepce, aby s nimi povečeřel. U večeře pak Tofich vyprávěl, co kde zažil a jak se k němu chovali.

„Má paní, jste ta nejmilejší lady, kterou jsem kdy potkal. Nikdy mě nikdo nepozval ke svému stolu. Já, jak se Vám odměním?“

Terra se usmála. „Zůstaň u nás na hradě, Tofichu. Myslím, že náš kněz Antel, potřebuje pomocníka.“

„Má paní,“ vydechl žebrák.

„Na Sydoku nikdo nemá nedostatek, Tofichu.“ odvětila Terra.

„Rád se ujmu jakékoliv práce, kterou mě pověříte, má paní.“

Poté jedli a pili. Richard byl překvapen dobrosrdečností své manželky. Nikdy by to do ní neřekl. A nyní na vlastní oči spatřil, jak velké srdce má jeho žena. V duchu zadoufal, že se v tom obrovském srdci najde malé místo i pro něj.

Terra se bála nadcházející noci. Děsila ji představa noci strávené vedle svého manžela. Bála se, že mu nedokáže odolávat. Přestože si nic nepřipouštěla, v jejím srdci se rozpoutal boj. A semínko, které její muž zasel svou něhou k ní, začínalo pomalu klíčit.

 

11.

 

Ráno se probudila v jeho obětí, tak jako pokaždé, už celé dva měsíce. Cítila se podivně šťastná vždy, když k ní v noci přilehl a objal ji. Přestože byla odporná, neštítil se jí dotknout, jak by se mohli štítit jiní muži. Mezi oběma manželi vzklíčilo zvláštní pouto, o kterém nevěděli, ale kterého si všimli všichni na hradě.

Kolem poledne se objevil na Sydoku posel z Londýna. Král chtěl mluvit s Richardem. Terra pocítila zvláštní smutek nad tím, že ji manžel na několik dní, možná týdnů, opustí. Nedala na sobě však nic znát. Rozloučila se s Richardem a ten odjel i s několika muži.

V noci se Terra cítila v posteli osaměle. Chybělo jí Richardovo objetí. Uvědomila si, že svého manžela asi miluje. Když zavřela oči spatřila za víčky jeho tvář. V ústech chuť jeho polibku. Cítila jeho vůni…

Prudce vstala a přešla po místnosti. Bože, ona se do něj zamilovala!

Představila si Richarda v Londýně. Možná, že právě teď vedle něj leží nějaká jiná žena. Možná, že ji objímá a šeptá jí, jak je krásná. Na její krásu ona nikdy mít nebude. Nikdy jí nikdo nevrátí její tvář. Z očí se jí začaly řinout slzy.

Usnula vyčerpáním brzy k ránu.

 

12.

 

Richardovi se do Londýna vůbec nechtělo. Měl dojem, že mu Terra začíná věřit a jen nerad ji opouštěl. Zvykl si na její přítomnost, na vlídná slova, která měla pro všechny kolem. Na její úsměvy i smích. Na její tvář.

Dva dny jim trvalo, než dorazili do Londýna. Eduard se rozhodl, přijmout ho ještě týž večer.

Eduard byl jeho dávný přítel, když Richard vstoupil do jeho pokoje, srdečně se objali.

„Richarde, prý sis vzal lady Terru ze Sydoku, je to pravda?“ otázal se král.

Richard udiveně kývl. „Ano, to je to, proč jsem tu?“ otázal se.

„Její otec byl mým přítelem, Terra mi složila přísahu věrnosti. Věřím, že sňatkem s ní, jsi získal vše, po čem jsi kdy toužil. Ale myslel jsem si, že se chceš oženit s lady Annou.“

Richard se ušklíbl. „Eduarde, moc dobře víš, že lady Anna měla v posteli víc mužů, než kdejaká konkubína. Vždy jsem chtěl mít za manželku slušnou ženu.“

Eduard pokýval hlavou. „Ano, a tou rozhodně lady Terra je. Jsem rád, že sis ji vzal zrovna ty, Richarde. Měl jsem strach, že se nikdy nevdá. Víš přece, že s jejím vzhledem se to dalo očekávat. Jediné, co ji mohlo uvést do manželského svazku, byly její pozemky.“

Richard se zastyděl. Kvůli pozemkům se s ní přece oženil. Až mnohem později zjistil, že i ona má neodolatelné kouzlo.

„Eduarde, k věci, co ode mne chceš?“

„Chci, abys na Terru dával pozor, chci aby byla šťastná.“

Richard se pousmál. „To je vše?“

„Ano,“ řekl Eduard. „Můžeš se v Londýně zdržet, jak dlouho budeš chtít. Rád tě tu vidím, příteli.“

Richard opustil Eduarda pozdě v noci. Probírali politiku, hospodářské záležitosti i to, jak si Sydok vede finančně. Pak král Richarda propustil. Richard mu přislíbil, že se v Londýně několik dní zdrží.

 

13.

 

Druhý den si Richard vyjel na projížďku za Londýn. Měl zde oblíbená místa, kam rád jezdil.

Vjel do lesa a pokračoval podél řeky, překvapilo ho, když se proti němu objevil další jezdec.

„Richarde,“ vyhrkla překvapeně lady Anna. „To je ale milé překvapení.“

„Anno,“ vydechl Richard. Jeho bývalá milenka vypadala stále velmi krásně. „Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“

Anna se zasmála. „Ó, to už je dávno. Vypadáš stále velice dobře, Richarde.“

„Ty také,“ usmál se.

„Ó, ty mi lichotíš. Ale zrovna se vracím z projížďky, nechtěl bys mě doprovodit?“

Věděl moc dobře, co znamená, když chce Anna doprovodit. Byl sice ženatý, ale jeho žena o něj jako o muže nestála. Anna ano, a on již dlouho nebyl s žádnou ženou. „Velice rád,“ odvětil proto.

Společně se vraceli k Londýnu. Vedli spolu zdvořilý rozhovor a Anna se smála. Když vjížděli do brány, chytil Annu za oděv jakýsi žebrák.

„Almužnu, lady. Pro smilování, alespoň kůrku chleba.“ zaprosil.

„Jedeš, holoto líná!“ okřikla Anna žebráka, a kopla do něj.

Richard pocítil náhle znechucení. Vybavila se mu podobná situace. Vzpomněl si, jak se Terra o žebráka postarala. Uvědomil si, že Anna je možná krásná na povrch, ale uvnitř je prohnilá.

Doprovodil Annu před její dům. Tam se s ní k jejímu obrovskému údivu zdvořile rozloučil a vrátil se zpět do své komnaty.

Pocítil neodolatelnou touhu, sevřít svou ženu v náručí. Napsal Eduardovi vzkaz, osedlal koně a vydal se zpět na Sydok.

 

14.

 

„Paní! Paní!“ ozývalo se za dveřmi naléhavé volání. Terra se vzbudila. Zdálo se jí o Richardovi. Možná si až příliš zvykla na to, že vedle ní někdo spával!

Rychle vstala a přehodila si přes sebe plášť. Spěchala ke dveřím. „Co se děje, Ingrid?“ Ingrid se vřítila do komnaty. Stěží popadala dech.

„Má paní. Tova, manželka našeho myslivce. Už to na ni přišlo!“ vysypala ze sebe Ingrid.

Terra přeběhla k truhle a začala odtamtud vytahovat byliny a bílá plátna. „Jak je to dlouho?“

„Já… já nevím, paní!?“

„Ingrid, to je v pořádku. Slyšíš?! Vzpamatuj se! Vzkaž, ať mi připraví koně, ano?“

Služebná kývla a vyběhla z ložnice. Terra vytáhla své bavlněné šaty. Venku byla ještě tma. Blížil se podzim a bylo chladno. Přetáhla si šaty přes hlavu, přehodila přes sebe plášť, popadla věci a vyběhla z komnaty.

Na nádvoří už stál její kůň. Pohlédla na svého vyplašeného hajného. „Nechal jste ji tam samotnou?“

„Ne, madam, je tam s ní můj otec.“

Terra kývla, nemělo smysl se s ním dohadovat. A navíc, kdo by pro ni jel, kdyby ji doma nenechal samotnou?

Sedla na koně a projela bránou. Myslivec se hnal hned za ní, nechtěl chybět u narození svého prvního potomka.

Trvalo téměř dvě nekonečné hodiny, než se dostali k hájovně. Terra téměř neúnavně štvala koně. Měla o Tovu strach. Znali se již od dětství. Přestože se vždy, když ji navštívila zdálo, že je vše v pořádku, mohly se nečekaně objevit nějaké komplikace, se kterými by si otec hajného nemusel poradit.

Konečně spatřila malý domek. Pobídla koně. Celá zadýchaná před chalupou seskočila, začínalo se rozednívat. Přivázala koně, pak se otočila na myslivce.

„Postarám se o něj.“ kývl na ni.

Na víc nečekala, popadla své věci a vběhla do domu. Tova ležela na posteli a zatínala zuby. „Tovo!“

„Má paní,“ objevil se na tváři rodičky křečovitý úsměv.

Terra neváhala, vyhodila starého pána z místnosti. Pak připravila vodu. „Musíš zhluboka dýchat,“ přikázala jí. Věděla, že dítě se narodí až za pár hodin, teď budou muset obě čekat. Přála si, aby mohla nějak Tově pomoci, ale nemohla. Uvařila čaj z bylin a dala jí jej vypít. Měly by jí dodat energii a ulehčit od bolesti.

 

***

 

Pozdě večer se z hájovny ozval dětský pláč. Konečně vpustili otce i dědečka dovnitř. Oba se z narození syna radovali. Vytáhli dokonce pálenku.

Tova spokojeně ležela v posteli s malým v náručí. Její muž se hrdě dmul.

„Gratuluji,“ usmála se Terra. „Ale teď se musím vrátit zpět na hrad.“

„Paní, pojedu s Vámi, venku je tma a vypadá to, že se strhne bouře,“ nabídl se myslivec.

„Ne, není třeba. Lesy tu znám jako své boty a mám rychlou klisnu. Jen hezky zůstaňte u své ženy a dítěte a starejte se o ně.“ Myslivec s povděkem kývl. Před chalupu přivedl klisnu. Terra se vyhoupla do sedla.

Myslivec vzhlédl k obloze, hnaly se po ní černé mraky. „Opravdu tu nechcete zůstat do rána?“

Terra nevěděla proč, ale cosi ji hnalo domů. „Ne, nemějte o mě strach. A postarejte se o Tovu!“ Pak pobídla koně a vydala se zpět na Sydok.

Brzy začalo pršet. Terra musela jet pomaleji. Nyní již litovala, že odmítla doprovod. Všude byla tma a hrozivé stíny stromů. Rozklepala ji zima a byla celá promoklá. Ani plášť ji nedokázal ochránit od zvedajícího se větru a deště. Schylovalo se k bouři. Terra se zoufale rozhlédla hledajíc vhodný úkryt.

Když se na obloze objevil blesk, její klisna se poděšeně vzepjala. Terra se snažila udržet v sedle, ale nedokázala to, upadla na zem. Klisna poděšeně zařehtala a rozeběhla se bůh ví kam.

Terra zůstala ležet bez hnutí. Lomcoval jí chlad, nedokázala vstát. Pane Bože, já tu snad zemřu! Pak omdlela.

 

15.

 

Richard štval svého koně. Když začalo pršet, měl Sydok na dosah ruky. Přesto dorazil na hrad promočený.

Noční hlídka mu otevřela bránu a Ingrid vběhla do kuchyně pro pohár teplého vína na zahřátí.

Nic z toho ho však nezajímalo. Ráznými kroky vystoupal do věže a vstoupil do ložnice. Ta však byla prázdná.

Prudce se otočil. Sešel do velké síně, přijal pohár vína a zeptal se, kde je jeho paní. Doufal jen, že se mu nepokusila utéci.

Ingrid mu vše vylíčila. Vše zakončila větou: „Můj pane, nemějte strach, madam se jistě vrátí zítra ráno.“ Jen ta slova dořekla ozvaly se z nádvoří poplašné výkřiky. Richard se rozeběhl ke dveřím.

Ven vyběhl právě ve chvíli, kdy se podařilo jednomu ze zbrojnošů zkrotit klisnu jeho ženy. Vyděšeně se rozhlédl. „A lady Terra?“ otázal se vojáků stojících kolem. Jen zavrtěli hlavou.

Richarda se zmocnila úzkost. „Přiveďte mi koně!“ vykřikl. Blesk rozčísl oblohu a ozářil vyděšené tváře všech. Všichni dostali strach o svou paní.

Richard se otočil. Ingrid měla oči plné slz. „Pane,“ vzlykla. „Zachraňte ji, pro lásku boží!“ Richard neodpověděl. Vyhoupl se do sedla svého válečného oře a pobídl ho do trysku. Doslova vylétl z bran a hnal se k lesu.

Blesky mu osvětlovaly cestu. Brzy byl promočený až na kůži. Déšť bičoval jeho i jeho oře ze všech stran. Nic z toho si však neuvědomoval. Poháněl ho strach, strach o jeho ženu, o ženu, na kterou myslel celou cestu z Londýna. Toužil po ní! A teď ji mohl ztratit!

Pak ji spatřil. Ozářil ji jeden z blesků. Ležela tváří k zemi a nehýbala se. Ne! Prosím, ať to není pravda!

Seskočil z koně a popadl svou ženu do náručí. Další blesk ozářil její tvář. Zachvěla se a pomalu otevřela oči. „Richarde!“ vydechla. „Má paní!“ usmál se.

Zavřela oči. Byla jí neskutečná zima a byla promočená. Richard si to nejasně uvědomil. Stále je bičovaly dotěrné kapky deště.

Popadl ji do náruče a vyhoupl se s ní do sedla. Pobídl koně. Roztřásla se zimou. Pokusil se ji zabalit do svého promočeného pláště.

Konečně spatřil hradby. Nikdy nebyl raději doma než nyní. Doma, ano doma, začal považovat Sydok za svůj domov. Pobídl koně a vjeli do hradu.

 

16.

 

Terra cítila chlad, kterého jí nedokázal zbavit ani pohár teplého vína. Richard ji vynesl do komnaty, kam nechala Ingrid postavit káď s horkou vodou.

Richard nemeškal. Svlékl jí plášť, pak promočené bavlněné šaty. Když se jí pokusil přetáhnout přes hlavu i spodničku, chabě zaprotestovala. Zřejmě se s ní nechtěl dohadovat, nechal jí ji a sám se svlékl do naha.

Popadl ji do náruče a stoupl si s ní do vody. Pak se posadil a opřel si ji o svou hruď. Voda byla příjemně horká. Začal své ženě masírovat svaly a lehce jí poléval teplou vodou.

Terra si brzy uvědomila, že jí již dávno není zima. Spíše naopak, polévaly jí vlny horka, stejně jako Richarda. Její manžel jí lehce, krouživými pohyby, hladil ňadra. Tomu přímému dotyku nedokázala zabránit mokrá spodnička, spíše naopak. Ztuhly jí bradavky, nyní to však rozhodně nebylo chladem.

Na krku ucítila Richardův polibek. Chtěla mu říci, aby přestal, mají to přeci ve smlouvě, ale nedokázala to. Ba co víc! Toužila po tom, aby ji líbal! Aby ji hladil! Aby se jí dotýkal!

Lehce mu přejela dlaní po lýtku a zase zpět. Zaklonil hlavu a přerývavě se nadechl. Musel se přemoci, aby nad sebou opět získal kontrolu. Vzal ji za bradu a pootočil ji k sobě. Zpod přivřených víček ho pozorovaly smaragdové oči. I přesto, že její tvář nevypadala jako tvář kterékoli jiné ženy, mu přišla nádherná. Chvíli si ji tak prohlížel. Tváře jí polil ruměnec. Ve snaze vyhnout se jeho zkoumavému pohledu ho políbila. Nejprve lehce a nemotorně, ale pak ji k sobě přitáhl. Jazykem obkroužil horní ret, potom i spodní. Lehce vklouzl do jejích pootevřených úst a líbal ji. Když přestal, stoupl si společně se svou ženou. Spodničku jí přetáhl přes hlavu. Nebránila se, nechtěla. Toužila po něm.

Popadl ji do náručí a přenesl na postel. Lehce ji hladil a líbal. Přerývavě dýchali. Dotýkal se jí chvíli vášnivě a pak zase něžně. Prudce a pak sotva znatelně. Živočišně a pak jemně…

Ach bože…

Bože!

 

17.

 

Probudil ji lehký sluneční paprsek, který se dotkl její tváře. Richard ještě spal. Bála se pohnout, nechtěla, aby se probudil. Uvažovala, jak se k ní teď bude asi chovat. Měla pocit, že se jí to všechno jenom zdálo. Ale rudá skvrna na bílém prostěradle byla jasným důkazem toho, co se včera odehrálo. A také poslední vzpomínkou na její panenství.

Na okamžik zavřela oči a pak zkoumavě pohlédla na svého manžela. Sledovala každou křivku jeho tváře. Jemný ďolíček ve tváři, jak se ve spánku mírně usmíval. Vrásky kolem očí, jizvy na ramennou připomínající, kolik bitev již její manžel vybojoval. A včera zvítězil i nad ní! Přesto ničeho nelitovala. Milovala ho. Nikdy předtím by tomu nevěřila, ale nyní věděla, že tomu tak je. Doufala, že to její muž nepozná. Byla jeho ženou, ženou, která mu přinesla spoustu majetku, celý Sydok. A také ženou, která se s ním včera v noci milovala. Nikdy nesmí zjistit, co k němu cítí! Vysmál by se jí. Jak by někoho tak ohavného mohl milovat tak pohledný muž? A přece, ta jiskřička naděje, jež doutnala v jejím srdci…

„Má paní, co tak zajímavého jste vypozorovala z mé tváře?“ Richardovy oči ji bedlivě pozorovaly.

Terra se vyděsila, vůbec si nevšimla, že se Richard probudil. Položila si tvář zpět na polštář, aby neviděl její popálenou část. Lehce ji vzal za bradu a otočil. Zdvihl se, aby na ni lépe viděl.

„Madam, myslím, že po včerejší noci, už přede mnou nemusíte skrývat svou tvář.“

Vzpomněla si, jak se včera v noci dotýkal její tváře. Vůbec se jí neštítil. Tváře jí zrůžověly rozpaky.

„Pane, já…“ její odpověď přerušilo zaklepání na dveře.

„Kdo je to?“ otázal se Richard.

„To jsem já, Ingrid, pane. Netušila jsem… promiňte. Přišla jsem pomoci paní s oblékáním.“

„V pořádku, Ingrid. Můžeš odejít. Pomůžu tvé paní sám,“ odvětil Richard. Tón jeho hlasu napovídal, že nestrpí námitky.

Za dveřmi se ozvalo přešlápnutí. Pak Terra uslyšela, jak Ingrid odchází. Tváře jí hořely studem. Vyskočila z postele a doběhla k truhle. Richard tiše vstal, ale zastavily ho její slova. „Pane, myslím, že to nebude třeba. Zvládnu to sama.“ Znovu se tedy posadil na postel a kochal se pohledem na svou nahou manželku. Stála k němu zády, ale i tak se mu naskytl pohled lahodící jeho oku. Její dlouhé vlasy, mírně zcuchané, splývající až k pasu. Oblý, kulatý zadeček a dlouhé nohy. Prudce se nadechl. Jeho žena zřejmě vůbec netušila, jak je nádherná.

Terra cítila, jak ji pozoruje. Prsty se jí chvěly nervozitou. Muchlala v ruce spodničku a trvalo jí notnou chvíli, než se jí podařilo najít správnou část a přetáhnout si ji přes hlavu. Konečně se začala cítit trochu lépe. Vybrala z truhly vínové šaty vyšívané zlatem. Když je přetáhla přes hlavu, zalitovala, že si vybrala zrovna tyto. Velký výstřih spíše odhaloval, než zahaloval. Bylo však již pozdě na to, si šaty převléci.

Richard si stoupl za ni. Nevšimla si, kdy si oblékl kalhoty, ale nyní je měl na sobě. Lehce jí odhrnul vlasy ze zad, aby mohl zapnout knoflíčky šatů. Zachvěla se. Jeho jemný dotek jí připomněl včerejší noc. Pocítila bodnutí ve slabinách.

Richard mlčky zapínal knoflíčky na šatech své ženy. Pak ji přinutil, aby se posadila před zrcadlo. Vzal hřeben a začal jí rozčesávat dlouhé kadeře. Cítil, jak ho pozoruje, ale neřekl ani slovo. Spletl jí vlasy do drdolu. Pak vstal, přešel k posteli a přetáhl si přes hlavu košili.

Terra se pomalu otočila a vstala. Sledovala, jak se Richard obléká. Mučil ji schválně? Kde se naučil zaplétat vlasy? Zaplavila ji vlna smutku a žárlivosti. Samozřejmě, nebyla jeho první ženou. Jeho postelí jich prošlo spousty! Cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Zamrkala, aby je zahnala. Šlo to jen stěží.

Richard se dooblékl, aniž by se na Terru podíval. Působilo mu to neuvěřitelná muka. Nic si nepřál víc, než vidět ji. Sledovat, jak se tváří, jak ruměnec polévá její tváře. Cítit její vůni, dotýkat se jí. V duchu se okřikl. Čekaly ho důležité povinnosti. Ale kdyby ne… strhl by svou ženu zpět na postel.

Pomalu vzhlédl. Vyrazila mu dech. Předtím se soustředil na zaplétání jejích vlasů a nevšiml si, jaké šaty si vybrala. Polkl. Jeho žena byla krásnější než kterákoli žena, kterou kdy předtím viděl.

Společně vyšli ven ze dveří. Terra se vydala zkontrolovat kuchyni, Richard šel dolů do stájí.

 

18.

 

Dny prožívali každý jinde. Terra trávila dny vyšíváním, pomocí v kuchyni či léčením nemocných. Richard se staral o koně, vylepšoval zbraně a vyřizoval důležité dokumenty.

Setkávali se u jídla, někdy Richard pozval Terru na vyjížďku. Byla dobrý jezdec, dokázala by se rovnat mnohým mužům. A po nocích, po nocích se milovali.

Cítila se šťastná. Nikdy by netušila, že tohoto muže dokáže tolik milovat.

Zima se převalila přes Sydok rychle. Lidé netrpěli, měli dost zásob z léta a Richard dobře hrad spravoval.

Přišlo jaro. Vše se začalo nádherně zelenat. Květiny počaly kvést a sedláci obdělávali svá pole. Tehdy se dostavil Eduardův posel i na Sydok.

Eduard zval oba manžele na slavnosti v Londýně. Přidal i zprávu, že by rád viděl Richarda a promluvil si s ním o hospodaření Sydoku.

Richard nadšeně souhlasil. Do Londýna to byly pouhé dva dny cesty. Terru však zachvátilo zoufalství. Nechtěla jet. Bylo to dávno, co byla v Londýně. Nechtěla se tam znovu vracet. Nikdo ji tam neznal. Již teď cítila pohledy, kterými ji budou doprovázet urozené dámy. Slyšela jejich šepot za svými zády.

Nikdy by se však se svými obavami Richardovi nesvěřila. A protože věděla, že Richarda nezlomí, vydala se do Londýna s ním.

 

19.

 

Terra zjišťovala, že se Londýn moc nezměnil. Snad jen v ulicích bylo trochu víc čisto. Seděla na koni ve svých šatech, přes tvář přehozenou roušku.

Projeli hlavní branou. Richard je vedl. Nabízel sice manželce kočár, ale ta odmítla. Z kočáru by byla akorát celá rozlámaná. Před nimi se objevila skupinka žebráků. Prosili, někteří se jen dotýkali jejích šatů. Richard se otočil. Terra zrovna vytahovala z měšce drobné mince a podávala je žebrákům. Klaněli se jí a děkovali. Richard si znovu uvědomil, jak má jeho žena velké srdce.

Konečně dorazili na místo. Terra se usmívala. Znala to tu, strávila tu své dětství. Eduard se s nimi přišel přivítat. „Lady, Richarde, vítám vás tu.“ S Richardem si přátelsky potřásl pravicí.

Terra tiše následovala oba muže. Eduard jim ukázal jejich komnaty. Pak se usmál na Terru: „Madam, snad Vám nebude vadit, když Vám na pár hodin ukradnu manžela.“

Terra se rozesmála: „Ach sire, ráda se podívám na stará známá místa. Nechte si Richarda tak dlouho, jak dlouho ho budete chtít.“ Eduard se zasmál její odpovědi a pak se s Richardem vydali pryč.

Terra osaměla. Nevadilo jí to. Konečně měla chvilku, kdy mohla přemýšlet. Možná nebylo tak špatné, že se vydala do Londýna s manželem.

Pomalu kráčela důvěrně známou chodbou. Prošla podloubím, až se ocitla ve velké zahradě. Milovala tu zahradu. Na tváři se jí objevil úsměv. „Ach, je to tak dávno,“ zašeptala.

Procházela se zahradou. Roušku již dávno odložila a nyní vdechovala tu nádheru celou svou osobností. Náhle se proti ní vynořili žena s mužem. Málem Terru porazili. Žena se celá rozesmátá zarazila, stejně tak muž.

„Promiňte…“ omluvil se. „Terro! Jste to vy?“ roztáhla se mladíkova tvář v upřímném úsměvu.

„Jay!“ vykřikla Terra. „To si pište, že jsem to já! Jak se vám daří?“

Jay se usmál. Byl rád, že Terru znovu vidí. Byla stále stejně krásná, i s tou jizvou. „Děkuji za optání. Ehm, promiňte, málem bych Vám zapomněl představit svou společnici.“ Přitáhl k sobě ženu, která málem Terru smetla. „Tohle je lady Anna. Anno, tohle je lady Terra ze Sydoku.“

Anna překvapeně zamrkala. To je ta žena, se kterou se Richard oženil? Téhle zjizvené šeredě dal přednost před ní?! Rychle se však vzpamatovala. Líbezně se usmála: „Velice mne těší, že Vás poznávám.“

„Mě též,“ usmála se Terra.

„Anno, nebude Vám vadit, když Vás teď opustím? Víte, lady Terru jsem dlouho neviděl a rád bych si s ní promluvil,“ řekl Jay.

„Vůbec ne!“ usmála se Anna. Nedokázala pochopit, co na ní Jay vidí. „Mám ještě nějaké vyřizování. Omluvte mne tedy.“ Zvedla své sukně a zmizela.

 

20.

 

Terra vykročila. Jay se zařadil vedle ní. Chvíli oba mlčeli.

„Slyšel jsem, že jsi se vdala,“ prolomil Jay ticho.

„To je pravda,“ řekla, ale ani se na něj nepodívala.

„Proč jsi tehdy tak náhle odjela? Bez vzkazu, bez rozloučení?!“

Terra vzdychla. „Je to už dávno, Jay.“ Bylo to dávno, ale ty vzpomínky vyplavaly na povrch. Terra byla ráda, že Jaye vidí, ale nechtěla se s ním bavit o minulosti. Byla příliš bolestná.

„Já vím,“ posmutněl. „Všechno se změnilo…“ Zahleděl se na ní. „Všude jsem tě tehdy hledal, nevěděl jsem, kam jsi zmizela. Eduard mi nic neřekl…!“

Ach Eduard, tenkrát ji poslechl. Pousmála se, král, co poslechl svou poddanou. Možná jí tehdy zpečetil její osud. A možná, že to takhle mělo být. „Jsi ženatý?“ otázala se zvědavě. Vypadal pořád dobře. Určitě má někde v Londýně manželku.

„Ne! Pořád jsem čekal na tebe. A teď jsi tady.“ Popadl ji za ruku.

„Ale já jsem vdaná!“ Než stačila svou ruku vytrhnout, objevil se na cestě před nimi Richard s Eduardem.

Richard se zatvářil podezřívavě. Terra vytrhla svou ruku. Nervózně se usmála. Zařadila se vedle manžela a představila ho Jayovi.

Jay se ani nehnul. „Rád Vás poznávám,“ řekl, ale neznělo to příliš upřímně.

Nervózní atmosféru prolomil Eduard. „A nyní, když dovolíte, Richarde, odvedl bych si na chvíli Vaši půvabnou manželku.“ Richard nic nenamítal, Eduard byl sice jeho přítel, ale byl to také král. A králům se neodporuje.

Eduard vedl Terru pryč. Došli k malé fontánce. Terra se posadila na okraj a pohlédla na Eduarda.

„Moc vám to sluší, sestřenko,“ usmál se. „Myslím, že na Vás Richard žárlí. Když Vás viděl s Jayem… Richard Vás miluje.“

Pohrdlivě odfrkla. „Milý bratránku, Richard mne nemiluje. Jsem jen hračka, se kterou si může hrát jen on. Nemá rád, když se bavím s jinými muži.“

Eduard se rozesmál. „A Vy se divíte? Vždyť kdo by mohl odolat takové krásné ženě?!“

Terra se ušklíbla. „Eduarde, zřejmě zapomínáte, že už nejsem to, co jsem bývala. Zapomínáte na mou nehodu. Na mou jizvu!“ sklopila hlavu.

„Terro,“ Eduard se dotkl její ruky. „Vaši krásu nemůže zničit obyčejná jizva. Myslím, že Richard už na to také přišel. A řekl bych, že i Jay Vás vidí stále takovou, jaká jste bývala.“

„Ale já,“ ve tvářích se jí zaleskly slzy. „Eduarde, chybí mi polovina tváře, nejsem krásná! Jsem… jiná.“

Eduard sestřenku objal. „Jiná, neznamená vždy horší, Terro, to si pamatujte! A teď pojďme, jinak bude ještě Richard podezřívat mě,“ zasmál se.

Oba muže potkali na tomtéž místě. Richard si je všechny tři podezřívavě změřil. Eduard se bavil tou situací. Měl rád tyhle situace. Usmál se a s noblesou jemu vlastní prohlásil: „Všechny, jak tu teď stojíte, vás zvu večer na ples.“

21.

 

Vstoupila do sálu po Richardově boku. Rudé šaty jí slušely a nebýt její tváře, šeptali by si všichni o její kráse. Nejistě se rozhlédla. Eduard moc dobře ví, že tyhle slavnosti nesnáším! Proč mě pozval? Pomyslela si.

V sále začala hrát hudba. Dřív než se Terra stačila posadit, objevil se před nimi Jay s Annou. „Rád vás tu vidím,“ usmál se Jay. „Už jsem myslel, že nepřijdete. Richarde, když dovolíte, požádal bych Vaši skvostnou manželku o tanec.“ Richard se zamračil. Dříve než však stačil cokoli namítnout Jay podal jeho ženě rámě. Ta na něj pohlédla a pak rámě váhavě přijala. Richard s Annou osaměli.

„To je ta žena, které jste dal přednost přede mnou?“ odfrkla Anna.

Richard po ní mlčky střelil pohledem. Pak se vrátil zpět ke své manželce, hlídal každý jejich pohyb, připraven kdykoliv svému sokovi skočit po krku.

„Dovolil sis možná příliš, Jay,“ započala Terra rozhovor.

„Možná,“ opáčil Jay. „Ale musel jsem si s Vámi zatančit.“ Pousmál se. „Váš manžel si Vás hlídá jako vzácný klenot. Vlastně se mu ani nedivím. Na jeho místě bych dělal totéž.“

Terra se začervenala. „Přeháníte jako vždy!“

„Ale, najednou jste přešla zase do toho neosobního tónu, drahoušku?“ vysmíval se jí.

Měl pravdu, uvědomila si. Svým vykáním si ho držela od těla. Byl jí nepříjemný. Nebylo to jako tehdy. Nyní byla vdaná. A… milovala svého manžela. „Víte moc dobře, že více než tanec nezískáte.“

„Možná,“ opáčil. „Ale kdybyste si to rozmyslela, bydlím stále ve stejné komnatě.“

Terra se rozesmála. „Nerozmyslím si to Jay. To, co mezi námi kdysi bylo, je nenávratně pryč. Nyní patřím jinému muži a Vy, pokud se nemýlím, zde máte svou snoubenku.“

„Myslíte lady Annu?“ odfrkl. „To není žena pro manželství. Je to jen bohatá lady, která si chce užít života, a to jí s radostí umožňuji. Ale Vy, Terro! Vy jste pro manželství jako stvořená.“

Usmála se. „Ano, a proto jsem se vdala, Jay. A promiňte, píseň již končí, musím se vrátit ke svému stolu.“

Jay ji nabídl rámě a dvorně ji vedl k jejich stolu. Těsně předtím, než ji pustil, jí špitl: „Kdybyste si to rozmyslela, madame, víte, kde mě najdete.“

Nestihla mu odpovědět, pustil ji a s mírnou úklonou zmizel kdesi v davu. Posadila se ke stolu. Ke svému údivu zjistila, že je Richard na tanečním parketě. Tančil s lady Annou. Píchlo ji u srdce. Lady byla skutečně krásná. A to, co jí řekl Jay…

 

22.

 

Richard měl celého plesu pokrk. Měl dojem, že mu jeho ženu všichni okukují. Po počáteční nejistotě a lítosti okouzlila snad všechny. Po celý večer s ní chodili tančit různí lordové. Rozčilovalo ho to, ale nechtěl vyvolávat skandály. A tak svou ženu ani jednou nevyzval k tanci, přestože tolik chtěl. Místo toho tančil s ostatními ženami a s lady Annou a doufal, že tím dožene svou manželku k žárlivosti. Ale ona si z toho očividně nic nedělala a dál se bavila s jinými muži. Proto byl rád, když ples skončil. Vzal svou ženu za ruku a vedl ji k jejich pokoji.

Terra nechápala, co se děje. Nejen, že ji Richard za celý večer nevyzval k tanci, ale nyní ji surově vláčel do jejich pokoje. Připadala si příliš nejistě. V ložnici se tiše svlékla a zalehla do postele. V mžiku usnula.

23.

 

Richard vyčkával. Sledoval svou ženu. Měl domluvenou důležitou tajnou schůzku. Musel konečně Anně vysvětlit, že o ni nestojí. Miluje svou ženu. Ano, uvědomil si to plně teprve dnes, když ji viděl v objetí tolika jiných mužů. Sžírala ho žárlivost.

Terra klidně oddechovala. Richard ji láskyplně pohladil po tváři. Pak ji přikryl a pomalu se odebral ke dveřím. Byl nejvyšší čas. Nikam se mu však nechtělo. Nejraději by zde zůstal se svou ženou. Lehl by si k ní do postele. Poslouchal by její oddechování. Vdechoval její vůni… Tiše otevřel dveře. Naposledy se zahleděl k posteli, kde pokojně odpočívala Terra. Pak proklouzl ven a tiše za sebou zavřel.

 

24.

 

Terra se probudila. Zašmátrala rukou vedle sebe, ale Richard tam nebyl. Tiše vstala a oblékla se. Pak vyšla na chodbu.

Všude bylo ticho. Jak by také ne, byla noc. Tiše kráčela chodbou. Zahnula směrem ke kuchyním. Pak se zarazila. Uslyšela tlumené hlasy a v jednom z nich poznala hlas svého muže. Vykoukla zpoza rohu.

Richard stál k ní zády. Před ním stála lady Anna. Moc jí to slušelo. Terra byla překvapená. Nedalo moc práce uhodnout, že tato schůzka rozhodně není náhodná.

„Richarde,“ lísala se Anna. „Přece mi nechcete tvrdit, že dáte přednost té šeredě přede mnou!“

Richard si mlčky Annu měřil. Jak se kdy mohl zaplést s touto proradnou ženou? Nechápal to. Terra byla proti ní stokrát krásnější a lepší.

Anna si Richardovo mlčení vyložila po svém. Udělala krok ku předu, objala Richarda kolem ramen a přitiskla své rty na jeho.

Terra už se dál nemohla koukat. Do očí se jí hrnuly slzy, prudce mrkala. Bylo to horší, než kdyby jí nafackovali. Přece mi nechcete tvrdit, že dáte přednost té šeredě přede mnou! Ta slova jí zněla v hlavě stále dokola. Jak si mohla myslet, že jí dá Richard přednost?

Ani netušila jak, ale náhle se ocitla před Jayovým pokojem. Zaváhala, ale jen na krátký okamžik. Pak zaklepala.

Ozvaly se kroky. Pak se otevřely dveře a v nich se objevila Jayova hlava. Mlčky na ni pohlédl. V očích mu zajiskřilo. Otevřel dveře a vpustil ji dovnitř. Pomalu vešla.

 

25.

 

Tiše za ní zavřel a chvíli ji pozoroval. Stála u okna, zády k němu. Pomalu k ní přistoupil. Sehnul se a vtiskl polibek na její odhalenou šíji. Lehce pohladil její tvář. Pak pokračoval v polibcích.

Terra stála strnule a hleděla z okna. Slzy jí stékaly po tvářích. Má, co chtěla. Ale je to opravdu ono? Mstí se teď Richardovi, nebo sama sobě?

Jay ji pomalu otočil k sobě. Zarazil se. Po jejích tvářích se koulely slzy. Ucouvl o krok dozadu. „Proč jste přišla?“

„Já…,“ vzlykla. „Já nevím.“

„Terro, drahoušku.“ Jay k ní přistoupil a objal ji. „Bláhově jsem si myslel, že Vás získám zpět. Ale nyní vidím, že bych Vám jen ublížil. Patříte jemu. Musíte se za ním vrátit. Minulost je za námi. Patříte mu, teď už to vím.“

Terra vzlykla. Kdyby tak věděl. To ona je překážkou v Richardově štěstí. A Jay, zachoval se tak šlechetně. A ona, ona mu to nemůže nijak oplatit.

Opatrně se odtáhla. „Děkuji,“ špitla a lehce ho políbila. Pak se otočila a vyběhla ven.

Jay tam jen tak stál a sledoval, jak odchází. Věděl, že tentokrát je to navždy. Už nebyla naděje. Pak se usmál. Ostatně, Anna také není špatná…

Terra vyběhla ven. Vrhla se ke stájím. Nechala si osedlat koně a sama vyjela do noci. Řítila se domů. Na Sydok…

 

26.

 

Richard od sebe Annu odstrčil. Při polibku nic necítil. Nyní to konečně věděl. Miluje Terru. Musí jí to říci.

„Anno, je mi líto. Ale miluji svou ženu. Tu šeredu, jak jste řekla. Ale vězte, v mých očích je to ta nejkrásnější žena na světě. Myslím, že my bychom se už neměli vídat.“ Pomalu se otočil a spěchal do ložnice. Nechal tam Annu stát. Samotnou. Byla rudá vzteky. Došlo jí, že prohrála. Ta šereda zvítězila. Jak překvapivé. A tu noc to bylo poprvé, co Anna plakala. Ne pro Richarda, ale pro štěstí, které on měl a ona ne.

 

27.

 

Richard vešel do ložnice. S úsměvem se zahleděl na postel. Jenže postel byla prázdná. Tiše vyslovil její jméno. Ale neozvala se. Vyběhl na chodbu. Prochodil celý zámek. Celou zahradu. Jímal ho strach, ale i vztek.

Pak se zarazil. Vrátil se do zámku a zaklepal na dveře Jayova pokoje. Ozvaly se pomalé kroky. Jayova rozčepýřená hlava se objevila ve dveřích. „Kde je Terra?“ zahřímal Richard.

„Jak to mám vědět?“ otázal se udiveně Jay.

„Nelžete mi!“ zasupěl Richard a vtrhl do dveří. Místo své manželky však v posteli spatřil lady Annu. Zrudl. „Promiňte,“ vykoktal ze sebe. Otočil se a vykráčel ze dveří.

Na konci chodby ho dohonil Jay. „Richarde, vážně nevím, kde by mohla být. Snad jela domů. Ale jedno vím jistě. Terra Vás miluje a pokud jí ublížíte, přísahám, že si to s Vámi vyřídím!“

„Dám na ni pozor, Jay,“ kývl Richard. A pak vyrazil po schodech dolů ke stájím. Podkoní mu řekl, že před několika hodinami odjela. Richard nechápal, proč to udělala. Vydal se za Eduardem.

Eduard ho bedlivě poslouchal. Možná má znetvořenou tvář, ale pořád zůstala stejně impulzivní. Jako tehdy s Jayem. Zase utekla. Ale Richard ví, kde ji má hledat. Tentokrát nezmizí, pomyslel si.

„Dobře, dobře Richarde. Jeď za ní. A vyřiď jí, že ji tu rád kdykoliv uvidím,“ usmál se. „A Richarde,“ Richard se zvědavě otočil. „Opatruj ji.“

Jen Eduardova slova dozněla, vyrazil Richard jako šíp. Eduard za ním pobaveně hleděl. „Hodně štěstí, sestřenko.“

 

28.

 

Stála na hradbách a sledovala blížícího se koně. Věděla, že Richard přijede, nečekala ho však tak brzy. Položila tvář na hradby. Příjemně to chladilo. Stejně jako tehdy, když se rozhodovala zda přijme jeho nabídku. Nelitovala ničeho. Z očí jí vyhrkly slzy. Nebránila se jim…

Richard ji spatřil na hradbách. Věděl, že je to ona, přestože nemohl rozeznat sebemenší detail, který by mu to prozradil. Ale podle držení těla mu to bylo jasné. Seskočil z koně, opratě hodil podkonímu a vydal se nahoru. Ve dveřích se zarazil. Stála k němu zády. Vypadala tak zranitelně. Měl chuť ji obejmout a nikdy ji už nepustit.

Pomalu k ní přistoupil a objal ji kolem pasu. Instinktivně si opřela hlavu o jeho hruď. Slzy jí stékaly po tvářích. Věděla, že je to naposledy, co ji takto objímá. Pomalu se mu vytrhla a udělala několik kroků kupředu. Cítila na sobě jeho pohled.

„Má paní, proč jste mě tak náhle opustila?“ otázal se Richard. Jeho hlas v ní rozechvěl všechny nervy.

Musela se zhluboka nadechnout. „Pane, já… nechme se rozvést. Nic od Vás nechci. Nechám Vám tohle všechno,“ pohybem ruky označila celý hrad i přilehlé pozemky. „Půjdu do kláštera, pane. Já… já Vás miluji, ale chci, abyste byl šťastný. Nechci bránit Vašemu štěstí s lady Annou. Všeho se vzdám, všeho…“

Richard se ocitl jediným skokem u ní a otočil ji k sobě. Spatřil slzy, které se jí valily po tvářích. hleděl jí do očí. Nedovolil jí sklopit hlavu. Držel ji za bradu a sledoval její tvář. „Richarde… já…“

„Psst, mlčte. Nevím, jak jste přišla na tu hloupost s lady Annou, ale jedno vím jistě. Žádný rozvod se konat nebude. Já Vás také miluji, Terro. Nikdy jsem nikoho tolik nemiloval…“

„Ale… jak byste mohl milovat takovou šeredu?“ otázala se.

Richard se pobaveně zasmál. „To je pravda, nemiluji ji.“ Terra s sebou trhla, ale Richard ji držel pevně. „Už jsem Vám to přeci řekl. Lady Annu nemiluji. Miluji Vás. Kdybyste jen věděla, jak jste krásná…“

Jiná, neznamená vždy horší, Terro, to si pamatujte! Eduardova slova jí vytanula na mysli. Možná měl pravdu. A možná si přála věřit tomu, co Richard řekl. Pomalu se k němu naklonila a políbila ho.

Na nic nečekal. Popadl ji do náruče a odnášel do ložnice. Nebránila se, právě naopak. A tu noc jí ještě několikrát zopakoval, že je tou jedinou ženou, kterou miluje. A také jí to dokázal.

 

Konec