Červenec 22

Znáte tuhle větu třeba od rodičů?

Nevím proč, ale předevčírem mě napadlo napsat tento článek, který bude možná trochu zmatený. Napadlo mě to totiž při přečtení jednoho krátkého příběhu v knize Jeffryho Deavera. Protože silně pochybuji o tom, že tohoto autora všichni louskáte po večerech, tak bych se pokusila onene příbě stručně (no, možná zase tak stručně ne) převyprávět:

Žila byla jednou jedna vesnice. V té vesnici žili lidé celkem pokojně, spokojeně a šťastně. Jednoho dne se na okraji vesnice objevili dva medvědi – měli nakloněné hlavy k sobě, takže to vypadalo, jako by si něco šeptali. Obyvatele vesnice to znepokojilo a začali se dohadovat o tom, co si asi ti medvědi mohli povídat. Nakonec jedna stará obvyatelka prohlásila, že ví, o čem si medvědi povídají. Podle té paní si povídali o tom, jak jsou ti lidé ve vesnici směšní. A tak se začali kolem sebe obyvatelé oné vesnice rozhlížet a všímat si jeden druhého – toho, že jeden z nich kulhá, toho, že někdo špatně vyslovuje a podobně. Nakonec se lidé začali vysmívat jeden druhému…
O několik dnů později se medvědi objevili na okraji vesnice znovu. Měli opět nakloněné hlavy k sobě a znovu vypadali jako by si cosi šeptali. Lidé si opět začali lámat hlavu s tím, o čem si asi tak medvědi povídají. Až jeden muž řekl, že ví o čem se medvědi baví. Všem oznámil, že si medvědi určitě povídají o tajemstvích jednotlivých obyvatel. A tak se všichni obyvatelé zavřeli do svých domovů aby nikdo o jejich tajemstvích nevěděl, aby se jejich tajemství neprozradila a někteří i proto, protože se za svá tajemství styděli…
Po několika dnes se medvědi objevili na kraji vesnice znovu. Tentokrát však neměli nakloněné hlavy k sobě, místo toho měli hlavy skloněné dopředu. Jeden z obyvatel vykřikl: "Já vím co chtějí, plánují útok na nás!" A tak se celá vesnice rychle sbalila a všichni lidé se ze strachu před útokem medvědů odstěhovali jinam.
A o čem si ti medvědi povídali? Opravdu to chcete vědět? O ničem, protože medvědi přece neumí mluvit!

Při přečtení tohoto příběhu jsem si vzpomněla na to, kolikrát mi rodiče či prarodiče řekli větu: "Co by na to řekli lidi?" Když jsem se ohradila, že mě nezajímá to, co lidi řeknou na moje otrhané džíny nebo trochu umazané oblečení, rozhořčeně otáčeli oči v sloup a snažili se mě přemluvit k např. změně oděvu. Myslím si, že nejsem jediná, kdo něco podobného někdy slyšel. Po přečtení tohoto příběhu mě napadlo, jak by bylo krásné, kdybychom tolik nemysleli na to "co řeknou lidi," a to obzvláště ve chvílích, kdy si žijeme šťastně, spokojeně a pokojně…