Co my víme a jiní neslyší…

Zajímalo by mě, kolikrát jste si již řekli, že je pro vás skutečně někdo důležitý, že někoho mnoc milujete, že vám na někom strašně moc záleží… Mě to v hlavě běhá docela často, nahlas to ale neříkám. Proč? Asi se bojím, že kdybych to vyslovila nahlas, tak by to vyznělo divně, směšně… nebylo by to takovým tónem, jaký mám v hlavě.
Jenže do hlavy mi nikdo nevidí – a v tom je ten problém. Jsou to jen moje myšlenky, který nikdo jiný neslyší. Jedná se o neslyšné. A neslyšné se tak stává nevyřčeným.

Jenže co když vám pak někdo odejte? Budete litovat toho, že jste mu neřekli to, co jste cítili, to, že pro vás tolik znamenal?

Je od nás sobecké to neříkat, nebo je to jen způsob jakési sebeobrany, že neslyšné nikdo jiný než my neslyší? Protože cokoliv řekneme může být kdykoliv použito proti nám, kdežto cokoliv si myslíme nikdo jiný neslyší?

Pokud někdy někdo vynalezne stroj, který nám bude umět číst myšlenky, k čemu to bude dobré? Protože někdy se rozplývám na tím, jak hodně pro mě druhá osoba znamená a jindy mi v hlavě beží myšlenky o tom, jak děsně mi leze na nervy…'
Doufám, že takový vynález nezažiji a pokud se dožiji toho, že to někdo vynalezne tak doufám, že nikdo z mých blízkých ho používat nebude – k ničemu by to stejně nevedlo.

Ale ty pozitivní věci bych si asi neměla stále nechat pro sebe… nebo bych to měla nechat tak jak to je?