Myslím to s tebou dobře!
Taky to s vámi myslí babička či maminka dobře?…
Zajímalo by mě, zda vám vaše babička také pokládá ruku na rameno, když vám dává rady do života nebo radí o tom, co je pro vás nejlepší a když se rozčilujete, tak vám to "osladí" větou: "Ale babička to s tebou přece myslí dobře."
Já to slýchám poměrně často. V podstatě pokaždé, když mám jiný názor než babička. Zajímavé je, že muži tuto větu tak nějak nepoužívají. Co si tak vzpomínám, tak třeba děda mi to, že to se mnou myslí babička vlastně dobře řekl tehdy, když jsem byla opravdu vytočená a on chtěl abych babičku pochopila…:-D Proč tohle říkají vždy jen ženy? Vím, že tuhle větu ze srdce nesnáším, ale jsem si skoro jistá, že ji budu aplikovat na svoje děti – no hrůza!
Zajímalo by mě, proč dospělí (a hlavně naši prarodiče – obzvláště pak babičky) nechápou, že bychom si o svých životech rádi rozhodovali sami. Dovedu pochopit, že mají nutkání ám to říci a klidně si je i poslechnu, nemám však potřebu to slyšet pokaždé, když přijedou oni (nebo já) na návštěvu. Opakování je sice matkou moudrosti, ale nesmí se to opakovat do zblbnutí (moje oblíbené rčení před zkouškami) a jednou a dost! (další oblíbené rčení před zkouškou – jako že si to jednou přečtu:-D) Nejvíc mi asi vadí to, jak se moje babička rozčiluje, když není po jejím… ale to už jsem zase trochu mimo. Proč nepochopí, že každý máme svou hlavu? Mohou nám to opakovat kolikrát chtějí, ale jedno je jisté – v minulosti asi podobnou chybu sami udělali a také nedbali na to, co jim říkali jejich rodiče nebo prarodiče. Ano, jsme nepoiučitelní a snažíme se, aby se z našich chyb poučili ostatní, ALE jak jsme již určitě všichni zjistili – každý z nás si musí ten nos rozbít sám (a někdo i několikrát) aby se mohl z vlastní chyby poučit, protože jinak budeme stále tvrdit – že nám se to rozhodně stát nemůže…
A čím to je? No přeci tím, že chybami se člověk učí!
Nevim teda jaký rady dává tvoje babička, ale rady mojí (jedné i druhé) babičky do života si prostě vyslechnu, klidně si s nima o tom popovídám, ale neberu to jako nějaký závazek, že se tak mám chovat. Spíš za pět minut už nevím, co mi vlastně radily, ale to není z neúcty k nim. Prostě je respektuju a dokážu se vcítit, jak to asi berou ony. Nemám jím to za zlé, oni to totiž vážně myslí dobře. Samozřejmě pokud už je to vážně otravné, tak by se měl člověk zachovat trochu jinak, ale takové zkušenosti já nemám. Tohle možná taky zase zvládají hůře ženy – dcery. Ségra je na to absolutně alergická, ale já to prostě beru – nevadí mi to a rád babičce zodpovím všechny dotazy a vyslechnu si ji, byť se to kolikrát opakuje dokola (při každé návštěvě). Naštěstí není ani jedna z nich senilní, aby nevěděli, co říkají…Prostě mají zájem, no:).
No, to opakování stále dokola je vážně únavné a obzvláště mi vadí to, že když mi něco jen poradí, tak předpokládá, že to tak udělám a je pak velice rozčarovaná, když to tak není. Ale jsem ráda, že ty to máš jinak, nevím, zda je to pohlavím… možná spíš povahou. I když je fakt, že děda mi nikdy rady do života nemátil o hlavu při každé návštěvě…
Já si myslím, že ženy v sobě prostě mají potřebu vychovávat, a je jim jedno, jestli ti je 6 let, 18 nebo 30. Chlapi si z toho většinou nic moc nedělají, zkrátka vědí, že až skončí návštěva, stejně si budou žít po svém:-)