Irské přísloví

Vždycky jsem chtěla pracovat tak, aby mě moje práce bavila a uspokojovala. Tak si to podle mě přeje každý, ale jen málo komu se to vyplní. Nedávno jsem ve vlaku potkala svou učitelku ze střední školy. Měla zřejmě to štěstí, že se jí její sen (pokud bylo jejím snem dělat práci, která jí bude bavit) splnil.

Jela jsem zrovna vlakem do vedlejšího města, kde ona učitelka bydlí – ona jela domů, já k zubaři. Radostně jsem jí pozdravila – nikdy mi nevadila a vždy mi připadala taková docela milá a s milým vztahem k žákům. Však to znáte – exitují učitelé, kteří jsou nedotknutelní a dělají ze sebe "bohy" a potom jsou také učitelé "kamarádi." A právě ona byla takovou učitelkou "kamarádkou" přestože by to mohla být naše babička. Mohli jste si jí postěžovat, pokud vám její předmět nešel ochotně vám věnovala čas a o konzultačních hodinách jste mohli kdykoliv zajít. a pokud se vám to nehodilo? nevadilo to, prostě jste se domluvili na jindy. Vždy se snažila vyjít vstříc.

Cestou jsme si povídali co nového ve škole a také o tom, co studuji a podobně. Vyprávěla o tom, jak loni měla maturitní ročník a kterak připravovali ples. Jak jeli na ples s manželem vlakem a ona si kvůli tomu musela koupit nové boty, protože by jí to v plesových botách strašně klouzalo. Jak se šla převléknout do kabinetu kde zjistila, že si nevzala kabelku a musela si jí ve městě koupit, tudíž jí ten ples vyšel pěkně draho…:-) Ale všemu se smála, jako by to bylo všechno tak nějak samozřejmé a oči jí zářili při vzpomínkách na to, jak se její třídě s její pomocí podařilo všechno zvládnout.

Také hovořila o tom, že ji někteří její bývalí žáci ani nepozdraví. Sama se jim raději tedy vyhýbá. Ale že jim to rozhodně nemá za zlé. Každý jsme prý jiný. Je ráda, když se k ní její bývalí žáci hlásí a má radost z toho, že se k ní hlásí žáci, kteří mají třeba už sami děti…

Svěřila se mi s tím, že by měla být už v důchodu, ale jelikož má ve své třídě několik žáků, kteří chtějí z jejího předmětu maturovat, tak si ji oni žáci vyžádali aby je dovedla až k maturitě. Řekla mi, že její muž už nekolik let v důchodu je. A pak to přišlo – řekla, že se důchodu bojí, protože neučí kvůli penězům přestože jsou také potřeba a takhle alespoň může koupit oteplováky vnoučatům a tím pomoci dceři, ale protože učí ráda. Protože si za ta léta zvykla na neustálý kontakt s dětmi a že si nedovede představit, že o to najednou přijde.

Budu i já jednou chtít pracovat přestože budu mít nárok na důchod? Budu chtít zůstat s lidmi přestože už budu mít na důchod nárok? Rozhodně bych si takovou práci přála – práci, do které by byla radost chodit, do které bych se těšila i když by na mě nečekalo nic snadného. Doufám, že se mi jednou podaří takovou práci také získat… A ještě mě napadla jedna věc… je možné, že by se člověk pak bál, po třeba 40 letech práce zůstat doma se svým protějškem každý celý den sám? Protože se může stát, že se prací od sebe "odlučujeme" až se z nás stanou "cizí lidé"? A co si o tom všem myslíte vy??