Prosinec 20

Už nevím, co mám dělat

Mám velký problém. Sice je to asi normální jev, ale mě už to vážně vadí a nevím co s tím mám dělat. Sice si to moje sestra bude pravděpodobně číst, ale nějak mi to nevadí, protože ji to možná donutí k zamyšlení a třeba se NĚCO stane.

Jde o to, že si nerozumím se svou sestrou a trvá to už moc dlouho. Někdy by se dalo říci, že je to psychicky dost vyčerpávající.

Vím, že nerozumět si se svými sourozenci je celkem běžná věc a netvrdím, že za všechno může ona… Ale je opravdu normální, že pokaždé když přijedu domů, tak se na mě dívá, jako bych děsně překážela (a to se setkáváme prakticky jen u jídla a sem tam u televize nebo počítače) a zdraví mě pozdravem "No nazdar, ty už seš tady zas?" Během víkendu se mě pak několikrát zeptá kdy jako konečně zase pojedu do školy. Když doma rodostně oznámím, že tento týden přijedu v pátek, ségra reaguje slovy "Ježiši, to tu budeš oxidovat už od pátku?"

A třeba situace z této neděle mě opravdu dostala. Měli jsme obět a protože sestru od rána nikdo neviděl, tak pro ni někdo šel. Přišla bledá jako stěna, tak mě napadlo, že asi spala. Bráchu to nejen napadlo, ale i to řekl a ona řekla, že ne. Napadlo mě, že třeba spala a nechce to říci a tak jsem řekla, že má přeležený obličej, tak ať se nedělá. Jenže se mi dostalo naprosto jiné odpovědi a to tako "Co kecáš ty krávo pitomá! Já jsem nespala, sem si četla a chtěla jsem dočíst kapitolu!" Poněkud mě to překvapilo vzhledem k tomu, že u stolu s námi seděli i rodiče…

Chápu, že je v pubertě, asi jsem na tom byla dost podobně i když mám dojem, že až takhle jsem se nechovala, ale trvá to už několik let a pomlau mě to unavuje. Téměř jako bych se jí snažila vyhýbat a to je mladší. Nechtěla bych být její nejlepší kamarádku (nejspíš by to totiž nešlo), ale chtěla bych být alespoň kamarádkou, protože tak jako se mnou nejedná s nikým. Rozhodně ne se svými přáteli.

Zajímalo by mě jen, zda si uvědomuje, že když přijedou někteří její přátelé, tak je ke mě docela milá a já mám pocit, že se vše obrátilo, že je vše super a že se spolu budeme konečně moci normálně bavit. A také že už nebudu každý den pitomá kráva, imbecil, blbec a tak různě, ne všemi těmi "přezdívkami" mi říká, ale tón jejího hlasu mi někdy dává najevo, že by se hodil i jiný přívlastek. Na to, že jsem starší mívám dojem, že se ke mě chová jako k malému fakanovi. Jednou se mi kdosi podilvil, že si to nechávám líbit – ale co s tím mám dělat? Co dělat, když se nechci pokaždé když se objevím doma hádat, sprostě nadávat…? Alespoň o svátcích bych byla ráda, kdyby probělhly tak nějak v pohodě…

Netvrdím, že jsem jí nikdy neřekla nic špatného ani že jsem neviňátko, ale domnívám se, že to, že přijedu domů a pozdravím jí slovy Ahoj není nic špatného. A myslím si, že víc dní by mohlo být v pohodě… Jen nevím, jak na to…. Navíc mají mé kamarádky sestry se kterými bezvadně vychází – proč to nejde u mě?

Můžete mi někdo poradit co mám dělat? Jaké jsou vaše vztahy se sourozenci? Pokud byly takové jako ten můj se sestrou – zlepšilo se to někdy? Pokud jste vdané/ženatí – zlepšil se po svatbě váš vztah se sourozenci (sourozencem)?