O radostech běžného dne

Vesele brigádničím a včera ke mě přišla taková milá rodinka – paní, pán a malý klučina – oslovovali ho Vojtíšek (pokud jinak, velice se omlouvám). Paní se na něco ptala a Vojtíšek stále natahoval krk, neboť přes pultík, který byl tak dvojnásobně vyšší než on na mě nedohlédl. A paní povídá: "Ty na slečnu nevidíš, co?" Zvedla ho, aby si mě mohl prohlédnout. Já na Vojtíška: "Nic moc, co?" A na to mi paní odvětila: "Ale to zase ne, to náš Vojtíšek, ten má dobrej vkus." Klučina nic neříkal, jen se na mě culil a když vycházel ze dveří, tak mával:-))

Potěšili mě oba dva a pán, ten (raději?:-D) mlčel. Takže Vojto, díky moc:-))