neumíme být sami….?

Nikdo z nás nechce být sám. Bez přátel si neumíme představit život, hledáme toho pravého partnera, nechceme trávit volný čas sami, přejeme si být s někým..

Možná je až moc děsivé, jak daleko jsme schopni zajít kvůli tomu, abychom nebyli sami… Naznačím krátce jeden příběh, tu ženu částečně chápu, na druhou stranu si o tom každý budete myslet něco jiného. Někdo ji jistě bude chápat, jiní možná odsuzovat, ostatně, pod článkem je místa dost…

Byla jednou jedna dívka, měla pocit, že není hezká, a že ji nikdo nemá rád. Jednoho dne se objevil moc hodný kluk, nebyl sice idolem té dívky, ale přesto s ním šla na schůzku a pak na další a na další. Ten hodný kluk se zamiloval. Ta dívka nikoliv, ale bylo tak příjemné být s někým… a navíc…. už nechtěla být sama. Nedovedla si představit, že by najednou neměla s kým být, že by ji nikdo nedržel za ruku (a bylo celkem jedno kdo) a protože jí s tím chlapcem bylo dobře, tak s ním zůstávala i nadále…

Moc prima chlap (sympatický, pozorný, milý… Vysněný ideál spousty žen), požádal onu dívku o ruku. A ona, protože nechtěla být sama, protože nikdo z jejích známých nebyl sám a protože spolu chodili už tak dlouho… souhlasila. Vzali se, mají spolu dvě děti a žijí dál – na první pohled spokojený život. Spousta žen by jí záviděla – prima chlapa, fungující rodinu… Ale ta žena se cítí nespokojeně, nikdy svého muže nemilovala. A nyní je nespokojená, ale rozvádět se? Co děti? A tak v tom manželství žije dál…

Ostatně, dovedu si představit, že spousta lidí řekne, že si za to může sama… Ale, když se nad tím zamyslíme, často z touhy po tom nebýt sami děláme různé věci…

Opravdu neumíme být sami?